Zásadním vodítkem je přitom názor dítěte. Česká i mezinárodní právní úprava zdůrazňují, že dítě, které je již dostatečně vyspělé, má právo vyjádřit se k tomu, s kým a jak chce žít. Soudy jsou povinny tento názor respektovat a při svém rozhodování jej zohlednit, i když není jediným faktorem. Nezřídka se totiž stává, že děti vnímají atmosféru v rodině citlivěji než rodiče a dokážou formulovat, kde se cítí bezpečněji nebo co jim vyhovuje. Ústavní soud proto opakovaně zdůrazňuje, že přihlížet k přání dětí není jen formalita, ale podstatná součást rozhodování.

Jak tedy soud určuje, komu bude dítě svěřeno a v jakém rozsahu? Základním měřítkem je schopnost každého rodiče zajistit dítěti stabilní a láskyplné prostředí. Hodnotí se vztah rodiče k dítěti, jeho výchovné schopnosti, časové a materiální možnosti, ale také to, jak dokáže podporovat kontakt dítěte s druhým rodičem. Pokud jeden z rodičů brání dítěti v kontaktu s druhým, může to být důvodem, proč soud svěří dítě spíše do péče druhého rodiče. Důležitá je rovněž kontinuita prostředí – zda dítě může zůstat ve známém bydlišti, chodit do stejné školy nebo udržovat vazby na své přátele. Rozhodování tak není o hledání spravedlivého kompromisu mezi rodiči, ale o nastavení podmínek, které co nejlépe naplní potřeby dítěte.