Dne 10. 8. 2022 rozhodoval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 30 Cdo 1339/2022 o dovolání dvou žalobců, kdy došel k závěru, že odškodnění náleží i tomu, kdo nebyl účastníkem správního, ale jen soudního řízení vedeného ve věci nezákonnému rozhodnutí.

Žalobce a žalobkyně byli spoluvlastníky pozemku a domu poblíž rušné silnice v Brně a rozhodli se po České republice – Ministerstvu vnitra vymáhat částku ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím. Tuto částku vymáhali z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jim byla způsobena rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 11. dubna 2016. Tímto rozhodnutím bylo povoleno do prosince 2020 překročení přípustných hlukových limitů na silnici II/602 na ulicích Jihlavská a Pražská.

Takovéto povolení pro nadlimitní hlukové zatížení na silnici II/602 bylo vydáno již v letech 2006 a 2010. Jako první zahájil proti tomuto obranu jeden z žalobců tím, že rozhodnutí z 11. dubna 2016 napadl správní žalobou u Krajského soudu v Brně. Na základě této žaloby bylo následně rozhodnutí Krajské hygienické stanice zrušeno jako nezákonné.

Následně se žalobce i žalobkyně domáhali občanskoprávní žalobou zaplacení částky 500 000 Kč pro každého z nich po žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví u Obvodního soudu pro Prahu 2. Tento soud jejich žalobu zamítl s tím, že žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku z titulu náhrady nemajetkové újmy spojené s nadlimitním hlukem. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud tím, že žalobci nebyli účastníky prvotního správního řízení, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí Krajské hygienické stanice. Daný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil i odvolací soud, kterým byl Městský soud v Praze.

Nejvyšší soud, kterému bylo doručeno dovolání obou žalobců, odmítl dovolání v případě žalobkyně, ale vyhověl dovolání žalobce. Žalobci byla přiznána aktivní legitimace na základě toho, že byl účastníkem řízení vedeného před správním soudem na základě jím podané žaloby, v němž bylo rozhodnutí Krajské hygienické stanice zrušeno pro svou nezákonnost.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud svým rozsudkem zrušil ty části rozsudků odvolacího Městského soudu v Praze a prvoinstančního Obvodního soudu pro Prahu 2 týkající se zamítnutí žaloby žalobce, a ty vztažené k povinnosti nahradit náklady řízení ze strany žalobce.