Určitě si každý z nás dovede představit situaci, ve které pro dědice nebude výhodné přijmout dědictví a raději by dědictví vůbec nenabyl. Jednou z možností, jak dospět k tomu, aby dědic žádný majetek po zůstaviteli nezdědil, je odmítnutí dědictví.

Pro upřesnění dodáváme, že majetek tvoří jak aktiva, tak pasiva. To znamená, že součástí dědictví nemusejí být pouze aktiva, ale i dluhy. Pakliže dluh v konečném výsledku přesahuje aktiva a dědici toto bude známo, budou to zpravidla tyto situace, kdy dědic nebude chtít dědictví přijmout, a tedy ho bude chtít odmítnout. Rovněž uvádíme, že odmítnutí dědictví lze platně učinit až po smrti zůstavitele. V tomto je zásadní odlišnost od institutu zřeknutí se dědického práva.

Institut odmítnutí dědictví upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve svých ustanoveních § 1485 – 1490. Úvodní ustanovení k dané problematice stanoví, že dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout. Současná právní úprava vychází z toho, že nelze dědice nutit k tomu, aby dědictví přijala. Zároveň není třeba aktivního projevu vůle k tomu, aby k nabytí dědictví skutečně došlo. Podle minulé právní úpravy totiž platilo, že dědic musel podat tzv. dědickou přihlášku, která zahrnovala prohlášení, že osoba chce být dědicem.

Odmítnutí dědictví je zásadně časově omezené a zásadně platí, že uplyne-li lhůta k odmítnutí dědictví a dědic dědictví neodmítne, stane se povolaný dědic dědicem se všemi důsledky s tím souvisejícími a dědictví již nemůže odmítnout. Ustanovení § 1487 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu a že dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí. Výjimka z jednoměsíční lhůty je stanovena pro ty, kteří žijí v zahraničí. Tito lidé mohou odmítnout dědictví v tříměsíční lhůtě. Zákon také stanoví, že pokud zde jsou důležité důvody, soud dědici lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží.

Právní úprava však pro některé osoby omezuje možnosti odmítnutí dědictví. Je tomu tak například v případě, kdy je dědic právním předpisem či rozhodnutím soudu omezen ve svém právu disponovat se svým majetkem. Další příklad je uveden v insolvenčním zákoně, který stanoví, že právní jednání, kterým dlužník po prohlášení konkursu odmítne dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatné. Podobné platí i v případě schválení oddlužení, i zde právní jednání, kterým dlužník (dědic) za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře odmítne dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatné. Rovněž stát, který nabývá dědictví jako odúmrť, nemůže dědictví odmítnout (§ 1634 odst. 1).

Zákon ve svém ustanovení § 1486 stanoví, že odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl.

Zákon však také stanoví situace, kdy je odmítnutí dědictví neplatné či nicotné. Neplatné je podle ustanovení § 1489 tehdy, když odmítne dědic dědictví pod podmínkou, s výhradou nebo jen zčásti. K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li již dědic svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout (nicotnost).

Na závěr si Vám dovolujeme připomenout, že odmítnutí dědictví může za dědice učinit i zmocněnec. Zmocněnec však takto může učinit pouze na základě speciální plné moci (§ 1485 odst. 2)

Pokud si nejste jisti, zda je pro Vás dobré odmítnout dědictví případně máte k této problematice další otázky, neváhejte se obrátit na naší advokátní kancelář.