Práva pacienta v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb

Zákon o zdravotních službách definuje řadu práv pacientů a povinností poskytovatelů zdravotních služeb, které zajišťují nejen kvalitu odborné péče, ale i její transparentnost a ochranu osobních údajů. Ne všechna tyto práva jsou však běžně známá, což je také důvod, proč řada lidí v rámci zdravotní péče neví, co mohou po zdravotním systému žádat, a jaké povinnosti musí plnit. 

Právo na poskytování služeb na náležitě odborné úrovni

Než se podíváme na možná zajímavější, ale méně známá práva pacientů, je potřeba zmínit jedno z obecnějších, ale naprosto klíčových práv pacientů. Zákon o zdravotních se snaží přiblížit význam pojmu náležité odborné úrovně, kterou specifikuje jako poskytování péče „podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“. Tato formulace nejen chrání pacienty před nekvalitní či neodbornou péčí, ale zároveň nepřímo zavádí povinnost zdravotnického personálu průběžně se vzdělávat, aby byli seznámeni nejen s aktuálními medicínskými postupy. 

Právo nahlížet do zdravotnické dokumentace 

Právo pacienta nahlédnout do zdravotnické dokumentace úzce souvisí s povinností poskytovatele zdravotních služeb takovou dokumentaci vést. Zákon o zdravotních službách rovněž přisuzuje toto právo zákonným zástupcům, opatrovníkovi, případně dalším, které tyto osoby zvolí. Pokud zdravotnická dokumentace není vůbec vedena nebo je vedena v rozporu s právními předpisy, umožňuje zákon o zdravotních službách v krajním případě až odejmutí oprávnění poskytovat zdravotní služby. Tímto na první pohled přísným způsobem právní úprava jednak chrání osobní údaje pacienta, a jednak zajištuje transparentnost zdravotní péče ve vztahu k pacientovi, který má možnost na základě nahlížení získat informace jak o svém zdravotním stavu, tak ale i léčebných postupech, podané medikaci či jiných záznamech. 

Dříve vyslovené přání

Jak vyplývá ze samotného názvu, toto právo umožňuje pacientovi zvolit si, jak s ním má být v budoucnu zacházeno v souvislosti se zdravotní péčí, dostane-li se do situace, ve které již nebude moct rozhodovat o své léčbě. Vzhledem k potenciální závažnosti tohoto institutu vyžaduje zákon přísnější formu, resp. jednu z forem, vzhledem k okolnostem učinění takového přání. Tou první okolností je uzavření DVP ještě před přijetím do péče poskytovatelem. V tomto případě zákon vyžaduje písemnou formu s pacientovo úředně ověřeným podpisem. Odlišná požadovaná forma je potřeba, uzavře-li pacient DVP při přijetí do péče poskytovatelem nebo kdykoliv během hospitalizace. Zde je vyžadován podpis pacienta, zdravotnického pracovníka a svědka, nikoliv již úředně ověřené podpisy. Dříve vyslovené přání může spočívat např. v odmítnutí určitých léčebných metod nebo postupů, z těch známějších např. odmítnutí transfuze, ale i obecně velmi málo frekventované tzv. DNR neboli „Do Not Resuscitate“.

Právo na druhý názor

V tomto případě jde možná o ne příliš známého, ale nikoli méně důležitého zástupce ze seznamu práv pacientů. Zákon zakotvuje šířeji upravenou možnost vyžádat si konzultační služby od jiného poskytovatele zdravotních služeb či zdravotního pracovníka. Do té se dá podřadit i užší právo na druhý názor, známé též jako „second opinion“, které umožňuje, v případě závažnějších onemocněních a zdravotních problémů s např. hrozící operací, např. transplantací, si vyžádat konzultaci dalšího lékaře, ať už pro tvrzení v rozhodnutí s následným léčebným postupem nebo pro rozporování tohoto postupu.