Pro některé záruka kontroly rozhodování soudců, pro jiné zase přežitek socialismu. Tzv. „soudci z lidu“ byli do našeho právního řádu zavedeni po druhé světové válce, na základě zákona o zlidovění soudnictví. Jednalo se o osoby bez právního vzdělání, které společně se soudci v rámci soudních senátů rozhodovali o výsledku soudních jednání. V těchto senátech tvořili dokonce většinu, takže mohli profesionální soudce pohodlně přehlasovat. Představovali tzv. „laický prvek“ československého soudnictví. Faktorem pro jejich výběr nebylo tedy právní vzdělání, nýbrž oddanost komunistické ideologii.

Institut lidového soudce však přežil rok 1989. Dělničtí soudci se přetransformovali na tzv. přísedící. Úpravu přísedících nalezneme dnes v zákoně o soudech a soudcích. Přísedící jsou voleni na čtyřleté volební období. Volbu provádí zastupitelstvo obce, ve které má přísedící působit. Soudce a přísedící mají i dnes rovné hlasy a mohou tedy soudce při rozhodování přehlasovat. V praxi k tomu dochází však relativně zřídka. V současnosti se s přísedícími můžeme setkat typicky v pracovněprávních záležitostech a trestních soudních jednáních.
Zrušení přísedících je opakovanou snahou mnoha vlád v rámci jejich funkčního období, které ale stále nedospělo ke zdárnému výsledku. Výjimkou není ani současná vláda. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek má ale snahu tento institut konečně poslat do propadliště dějin. S tímto návrhem se plně ztotožňují hlavně soudci, kteří s přísedícími obvykle nemívají nejlepší zkušenosti. Soudní rozhodování totiž v mnoha případech vyžaduje hluboké porozumění danému tématu a přísedící typicky potřebnou erudicí neoplývají. Ministr Blažek, a i někteří soudci, však zvažují možnost, že by přísedící mohli být v některých rozhodovacích oblastech zachováni. Příkladem může být rozhodování o nejzávažnějších zločinech v trestních věcech. Zde stále může mít vhled laika svou hodnotu.

Nedostatečný počet přísedících bývá často příčinou zbytečných průtahů v řízení. Soudci totiž v některých případech bez jejich spoluúčasti rozhodovat nesmí. O výkon práce přísedícího však často není zájem. Přísedící za jeden soudní den dostává pouze směšnou odměnu 150,- Kč, která zůstala nezměněna už od konce 20. století. Jedná se tedy pouze o jakousi čestnou pozici, která nepřilákává velké množství zájemců. Většinou se jedná o osoby důchodového věku, kdy vzhledem k jejich věku je pak problémem jejich častá pracovní indispozice, která dále zdržuje řádný průběh právního procesu.
Otázkou budoucnosti tedy zůstává, jestli bude tato vláda ta, která tento zakořeněný institut nakonec opravdu odstraní z českého právního řádu.