fbpx

Nový rozsudek Nejvyššího soudu

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020 stanovil, že Česká pošta konala protiprávně, když svému zaměstnanci z Olomouce platila nižší mzdu, než svému zaměstnanci v Praze. Jaké důsledky tento rozsudek bude mít pro zaměstnavatele a jak se bránit potenciálním žalobám ze strany zaměstnanců?

O co se jedná?

Jeden z nejnovějších rozsudků Nejvyššího soudu stanovil, že Česká pošta postupovala protiprávně, když svému zaměstnanci z Prahy platila vyšší mzdu, než jinému zaměstnanci na stejné pozici, ale v Olomouci. Česká pošta jakožto zaměstnavatel před soudem prvního stupně v rámci své obhajoby použila dva základní argumenty: práce řidiče pošty je v Praze složitější než v Olomouci (což se jí nepodařilo prokázat), ale hlavně, že životní náklady, jako je nájem, služby a doprava v Praze jsou mnohem vyšší, než v regionech. Nejvyšší soud se pak zabýval otázkou, jestli lze mezi pracovní podmínky zařadit také externí ekonomicko-sociální faktory, jako jsou například životní náklady v místě bydliště zaměstnance. Ve svém rozsudku zdůraznil, že nelze, protože zákon přesně stanovuje, jak hodnotit „obtížnost pracovních podmínek“. Při rozhodování o výše mzdy se smí zohledňovat pouze interní faktory ze zákoníku práce, jako je rozvržení pracovní doby, směny, přesčasy, nebo rizikovost a další negativní vlivy pracovního prostředí. 

Co říká zákoník práce?

Zákoník práce skutečně uvádí, že za stejnou práci, nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u jednoho zaměstnavatele stejná odměna, plat, nebo dohoda. Zejména z tohoto důvodu nakonec Nejvyšší soud rozhodl, že je protiprávní, aby Česká pošta jako zaměstnavatel v různých regionech platila svým zaměstnancům na stejných (nebo obdobných pozicích) jinou výši mzdy. Takový rozsudek je první svého druhu. Nejvyšší soud i nižší soudy totiž doposud řešily ve svých rozsudcích pouze rovné odměňování zaměstnanců na stejných, nebo velmi blízkých pracovištích. 

Co to vlastně znamená v praxi? 

I když je očividné, že Nejvyšší soud tímto rozsudkem zdůraznil, že základní mzda by měla být stejná ve všech částech republiky, závěr, který můžeme dovodit z rozsudku, není tak jednoznačný. Jelikož České právo není právem založeným na precedentech, ve skutečnosti z rozsudku plyne pouze to, že se konkrétnímu zaměstnavateli nepodařilo prokázat, že se nejedná o stejnou práci. Neznamená to, že nyní všichni zaměstnavatelé ve všech regionech budou nuceni všem zaměstnancům navýšit mzdu tak, aby odpovídala mzdě zaměstnanců v Praze. Je však možné, že zaměstnavatelé budou čelit žalobám ze strany zaměstnanců, proto by bylo namístě udělat určitá opatření. 

Jak se můžou zaměstnavatelé bránit?

Jedním z možných řešení je, že potenciálně žalovaní zaměstnavatelé budou schopni prokázat, že se práce v Praze od ostatních regionů liší ne externími (výše nájmu, cena služeb), ale interními faktory, které jsou v zákoníku práce taxativně vyjmenované. Interní faktory slouží k hodnocení obtížnosti pracovních podmínek a na jejich základě se dá vyargumentovat rozdílná výše mzdy v různých regionech. Pro zaměstnavatele by bylo jako obrana před možnými žalobami ze strany zaměstnanců v regionech vhodné projít firemní dokumenty a připravit nutné změny v zaměstnaneckých řádech tak, aby se práce v Praze lišila od práce v ostatních regionech. Může jít třeba o úpravu výše zmíněné pracovní doby, nebo papírově odlišnou úroveň rizika, případně o odlišnou náplň práce.

 

Advokátní kancelář CIKR je připravena pomoct s úpravou interních dokumentů a ochranou vaší firmy v případě žalob ze strany zaměstnanců nebo žádostí o dorovnání mzdy. Rádi vás provedeme celým procesem a v případě soudního sporu vám poskytneme naše nejlepší advokáty z oblasti pracovního práva.

 

Leave a Reply