Mediace – jaké přináší výhody?

V českém právním řádu je mediace poměrně novým institutem, který do něj byl zařazen zákonem č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě (týká se trestněprávní agendy) a zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci (věnuje se mediaci v ostatních oblastech práva). Mediace je jedním ze způsobů mimosoudního řešení sporů, jehož podstata spočívá v tom, že strany sporu se snaží vyřešit vzájemný konflikt za účasti třetí osoby – mediátora.

 

Pojem mediace

Mediátor má při řešení sporu nezávislé a neutrální postavení, provádí mediaci osobně a s odbornou péčí a jeho primárním úkolem je usilovat o smírné řešení sporu a případně zprostředkovat mezi oběma stranami mediační dohodu. Strany sporu si mohou zvolit mediátora ze seznamu mediátorů, který vede Ministerstvo spravedlnosti, jiné osoby nejsou oprávněny mediaci na území ČR poskytovat.

Během vlastního procesu mediace usiluje mediátor o zlepšení vzájemné komunikace a vzájemných vztahů mezi stranami konfliktu, což nejen zvyšuje šanci na uzavření mediační dohody, ale vede též k lepšímu porozumění druhé straně. Mediátor se snaží navést strany k účinnému vyřešení problému takovým způsobem, který bude vyhovovat všem účastníkům mediace. Účelem mediace tedy není najít viníka sporu, spíše se snaží hledět do budoucnosti a upravit vztahy tak, aby mezi stranami nezůstaly žádné komunikační překážky a aby spolu v ideálním případě nadále spolupracovaly. Konkrétním výsledkem mediace je pak tzv. mediační dohoda(event. jiná dohoda uzavřená stranou mediace). Ta sama o sobě není vykonatelná, nicméně strany sporu ji mohou předložit soudu ke schválení jako soudní smír, eventuálně ji vyhotovit ve formě notářského zápisu, čímž se stane vykonatelnou.

Mediace je využitelná především ve sporech z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, často se s ní setkáme při sporech sousedských a spotřebitelských. Uplatnění nalezne rovněž při sporech v oblasti rodinného práva, jimiž se zabývá zvláštní druh mediace označovaný jako mediace rodinná.

Proces mediace

Samotný průběh mediace lze rozdělit do několika obecných stádií, její skutečný průběh je však určen podobou konkrétní mediační smlouvy. V první fázi mediace jsou její účastníci obeznámeni s mediací jako takovou, jejím průběhem a podmínkami, a rovněž se blíže seznámí s vybraným mediátorem. K tomu zpravidla dochází na prvním mediačním sezení, při němž mediátor rovněž poučí strany o jejich právech a povinnostech. Formálně pak mediace započne uzavřením a podpisem smlouvy o mediaci, ve které si strany ujednají bližší podmínky průběhu mediace (např. vymezí předmět mediace, určí výši odměny mediátora a stanoví dobu trvání mediace).

V další fázi mediace se probírá samotný spor. Účastníci mediačního řízení se vzájemně informují o všech relevantních skutečnostech a o osobách vystupujících ve sporu, mediátor se zároveň snaží zjistit skutečné zájmy obou stran. Získá-li všechny tyto informace, může se zaměřit na nalezení ideálního řešení sporu. Dohodnou-li se následně strany na určitém řešení, přistoupí se do finální fáze mediace, ve které dochází k uzavření mediační dohody, jež kromě jiného stanoví způsob řešení sporu. Mediátor sice není za obsah dohody odpovědný (odpovídá pouze za porušení povinností dle zákona o mediaci), měl by nicméně dohlédnout na to, aby nebyla v rozporu s právem a mohlo dojít k jejímu naplnění. Za obsah dohody naopak odpovídají strany sporu, jejichž vůli dohoda odráží.

Výhody mediačního řízení

Mediace je vyhledávána zejména z důvodu rychlejšího řešení sporu oproti soudnímu řízení. Délka mediace se bude odvíjet od povahy sporu, nicméně obecně strany sporu nejspíše nebudou k mediátorovi docházet déle než po dobu jednoho roku (důvodová zpráva k zákonu o mediaci počítá s průměrným trváním mediace v délce 60 dní). Úspěšná mediace tak může stranám ušetřit značné množství času.

Další výhodou mediace jsou nižší finanční náklady. Přestože mediátoři neposkytují své služby zdarma, výši odměny si strany s mediátorem mohou dohodnout ve smlouvě o mediaci, přičemž náklady uhradí strany napůl. Náklady na mediaci málokdy přesáhnou náklady na soudní řízení, které může naproti tomu představovat pro účastníka značné riziko, neboť v případě neúspěchu je možné, že mu bude uložena povinnost zaplatit protistraně náklady řízení.

Každá ze stran sporu se může dobrovolně rozhodnout, zda má zájem na řešení sporu prostřednictvím mediace, mediaci nelze zahájit bez souhlasu všech stran. Mezi stranami sporu je následně uzavřena smlouva o mediaci, čímž strany již dopředu dávají najevo svoji vůli dohodnout se na mimosoudním řešení sporu. Dále mají strany bezprostřední kontrolu nad celým průběhem vyjednávání, mohou se kdykoli rozhodnout proces mediace ukončit. Rovněž mediační dohodu schvalují účastníci mediace společně, bude tedy většinou (na rozdíl od autoritativního soudního rozhodnutí) v souladu s jejich zájmy. Jisté narušení principu dobrovolnosti by mohlo představovat ustanovení § 100 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého může soud přerušit řízení a nařídit setkání s mediátorem, považuje-li to za účelné. Strany sporu mají ovšem v tomto případě pouze povinnost zúčastnit se setkání, nelze je nutit do uzavření dohody, čímž je dobrovolnost mediace zachována.

Jelikož nemá mediace zákonem závazně stanovená procesní pravidla, je možné její průběh přizpůsobit potřebám stran, ať už se jedná o postup v procesu, čas nebo místo konání mediace. Mediace je tedy do značné míry neformální proces.

Mediace dále zpravidla nenarušuje vztahy tolik jako klasické soudní řízení, kde je autoritativně rozhodnuto o právech a povinnostech druhé strany, naopak se vztahy mezi stranami snaží napravovat. Lze důvodně předpokládat, že strany budou mít mezi sebou v budoucnu lepší vztah v případě, že svůj spor vyřeší domluvou, než v situacích, kdy o něm bude rozhodovat soud. Mediátor rovněž musí zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se v průběhu mediace dozví. Mlčenlivost zachovávají, byť dobrovolně, též strany sporu, neboť obvykle nemají zájem o jeho veřejné projednávání. Samotné mediační sezení je rovněž neveřejné. Pokud tedy existuje mezi stranami sporná situace, o které nechtějí, aby byla veřejně známa, avšak nepodléhá ust. § 116 odst. 2 občanského soudního řádu o vyloučení veřejnosti, mohou jejímu zveřejnění skrz mediaci zabránit.

Poslední nespornou výhodou je skutečnost, že pokud mediace nepovede k uzavření dohody, ztratí strany sporu „pouze“ investovaný čas a finanční náklady na odměnu mediátora. Nepřijdou však o možnost podat žalobu k soudu, přičemž tento spor bude zpravidla rychleji vyřešen, neboť jednotliví účastníci sporu budou již důkladně obeznámeni s případem a budou vědět, že dohoda není možná.

Leave a Reply