Aktualita: Ústavní soud zrušil část obecně závazné vyhlášky o zákazu konzumace alkoholu na veřejně přístupných místech

Ústavní soud vydal dne 27. Července 2021 nález Pl. ÚS 7/21, ve kterém se zabýval obecně závaznou vyhláškou města Heřmanův Městec, která upravovala problematiku zákazu konzumace alkoholických nápojů na některých veřejně přístupných místech.

Důvodem k podání celé věci k Ústavnímu soudu bylo to, že se navrhovatel domníval, že samotná vyhláška zcela bez jakéhokoli důvodu zvýhodňuje město Heřmanův Městec oproti jiným subjektům. Toto jednání je porušení principu rovnosti, který je jednou z dominantních zásad právního řádu České republiky.

Konkrétně navrhovatel spatřoval problém v čl. 2 odst. 3 vyhlášky, ve kterém bylo stanoveno, že se zákaz pití alkoholu na veřejnosti se nevztahuje na akce, které jsou pořádány městem nebo se souhlasem města. Dle navrhovatele docházelo k samotnému zvýhodnění města už jen tím, že město akci pořádalo, neboť tím fakticky splnilo požadavky čl. 2 odst. 3 vyhlášky a lidé na těchto akcích tak mohli konzumovat alkoholické nápoje bez dalšího. Takto tomu ale nebylo v případech, kdy akci pořádal jiný subjekt, než je město, protože aby tento subjekt dosáhl stejného výsledku, musel si opatřit souhlas od města.

Ústavní soud pro posouzení souladu obecně závazné vyhlášky s ústavním pořádkem používá zpravidla test čtyř kroků. Jako první krok Ústavní soud zkoumá, zda zastupitelstvo obce mělo pravomoc vydat obecně závaznou vyhlášku, jejíž součástí jsou napadená ustanovení, ve druhém kroku se pak zabývá, zda se při vydávání napadených ustanovení obecně závazné vyhlášky obec nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost, tj. zda nejednala ultra vire, následně pak zda při jejich vydání nezneužila zákonem svěřenou pravomoc a působnost a nakonec zda přijetím napadených ustanovení nejednala zjevně nerozumně.

V předmětném nálezu se Ústavní soud nejvíce zabývat krokem číslo 3. Poslední čtvrtý krok považoval vzhledem k výsledku kroku třetího za bezpředmětné. Ve třetím kroku se Ústavní soud nejprve zabýval termínem „souhlas města,“ když dospěl k závěru, že souhlasem města ve smyslu čl. 2 odst. 3 může být jen soukromoprávní souhlas města jako vlastníka dotčeného pozemku s tím, aby se na daném pozemku konala akce. Zde je pak dáno nedůvodné zvýhodnění města, neboť soukromoprávní souhlas jiných vlastníků než města s konáním akce na jejich pozemcích, na které napadená vyhláška dopadá, nezakládá oprávnění zde konzumovat a podávat alkohol. Souhlas města s konáním akce na jeho pozemcích, kterých se týká napadená vyhláška, však tento účinek má. Dále je město nedůvodně zvýhodněno tím, že vystupuje-li jako organizátor akce, lze na jeho akcích konzumovat a podávat alkohol bez dalšího, což pro jiné organizátory neplatí, neboť ti si musí opatřit „souhlas města“, aby tohoto účinku dosáhli.

Ústavní soud tak shledal, že slova „městem nebo“ v předmětném článku jsou v rozporu s požadavkem demokratického právního státu, neboť zakládá nedůvodnou nerovnost mezi městem a jinými potenciálními organizátory akcí, aniž by pro to existoval legitimní důvod.