Věděli jste, že při rozhodování o rozsahu styku nezletilého dítěte s prarodiči nelze použít stejných kritérií, jako by šlo o rodiče dítěte?

Ústavní soud rozhodoval ve svém nálezu ze dne 30. srpna 2021 sp. zn. I. ÚS 1081/20 o rozsahu styku nezletilého dítěte s jeho prarodiči. Právo na styk s nezletilým dítětem totiž podle ustanovení § 927 občanského zákoníku mají ne jen rodiče, ale rovněž i jiné osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí. Takové právo je však současně zakotveno i v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána. Konkrétně zejména v čl. 5 Úmluvy o styku s dětmi a podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva právo na styk s nezletilým dítětem spadá pod čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Prarodiče nezletilého dítěte tak podali k okresnímu soudu návrh na úpravu styku s nezletilým dítětem. Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval, že rozsah styku dalších příbuzných s dítětem, respektive kritéria, kterými by se obecné soudy měly při jeho stanovení řídit, nejsou vprávním řádu explicitně stanovena. Určitá kritéria ovšem vyvodit lze jednak z judikatury a také z komentářové literatury.

Základním kritériem podle Ústavního soudu při stanovení rozsahu styku, je kritérium nejlepšího zájmu dítěte. Pokud tak například styk s širším příbuzenstvem vede k rodinnému napětí, pak takový styk nemusí být v nejlepším zájmu dítěte. Ústavní soud dále ve svém nálezu zmiňuje komentářovou literaturu k § 927 občanského zákoníku, kde se uvádí, že při konkurenci styků by měl být jako rozsáhlejší styk stanoven styk s matrikovým rodičem, jelikož matrikový rodič vykonává styk s dítětem jako část své rodičovské odpovědnosti se všemi povinnostmi i právy, zatímco další příbuzní nezletilého se prostřednictvím styku podílí pouze na osobní péči o dítě. Rodičovská odpovědnost náleží výlučně a stejně oběma rodičům.

Ústavní soud se ke kritériím, která mají být brána soudy v potaz, vyjádřil tak, že je třeba pečlivě zvažovat nejlepší zájem dítěte, která nemůže být oslaben mimo jiné i z důvodu existence napětí, konfliktů či vyhrocených vztahů mezi rodiči dítěte a příbuznými, o jejichž styku s dítětem je rozhodováno. Dále je třeba brát v úvahu vztahy nezletilého dítěte se všemi dalšími příbuznými, tedy i například s dalšími nezletilými sourozenci. Ústavní soud ve svém nálezu zdůraznil i skutečnost, že rozsah styku dalších příbuzných s dítětem nemůže být rozsáhlejší či postaven na roveň styku rodičů s dítětem, a to zejména pokud si to rodiče nepřejí, neboť jejich stanovisko za normálních okolností je třeba zohlednit. Jsou to totiž právě rodiče, kdo vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, odpovídají za vývoj a výchovu dítěte a právě právo rodiče (nikoli prarodiče či jiného příbuzného, pokud není takové osobě do péče svěřeno) pečovat o dítě a jeho vychovávat je ústavně chráněno.