Táboření mimo vyhrazená místa je zakázáno

My Češi jsme po světě mimo jiné známí svou láskou k turistice. Není divu, neboť naše hustá síť turistických tras, které jsou opatřeny nejlepším turistickým značením na světě, přímo vybízí k pěším výletům. Ruku v ruce s turistikou jde naše národní vášeň pro outdoorové aktivity včetně táboření. Zkušený táborník se však občas setká s tím, že po postavení stanu a spokojeném usnutí přijde majitel lesa nebo hajný a ten ho z jeho místa často agresivně vypudí. Kolem zákonné úpravy táboření koluje spoustu nepravdivých mýtů. Chtěli bychom tedy v rámci tohoto článku uvést na pravou míru, jak se to s právní úpravou táboření skutečně má. 

Co se týče táboření v lese, tak zde zákonná úprava bohužel pro táborníky příliš příznivá není. Lesní zákon se v § 20 vyjadřuje jasně: V lesích je zakázáno kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa. Tato „vyhrazená místa“ určuje vlastník lesa a v praxi jsou většinou vyznačena tabulemi, které popisují, jaké konkrétní činnosti jsou v daném úseku povoleny. Problém tohoto ustanovení nastává u definice pojmu „táboření“. Jelikož se tomuto tématu soudy neměly možnost rozsáhle věnovat, tak tento pojem bohužel judikatorně vyjasněn nemáme. Určitá vodítka k výkladu tohoto pojmu nám však přináší stanovisko ministerstva životního prostředí č.j. 410/1114/96: tábořením se rozumí souhrn různých činností umožňujících vícedenní pobyt v přírodě spojený s přenocováním, a to obvykle ve stanech (stavění stanů, příprava stravy, hygiena, likvidace odpadků atd). Tábořením je tedy jednání, které dlouhodobý pobyt i jen pouze umožňuje. Fakticky na místě více dní však člověk strávit nutně nemusí. 

Vedle pojmu táboření ještě však rozlišujeme pojem „nocování“, který můžeme definovat jako jednorázové přespání bez znaků dlouhodobějšího pobytu. V praxi si pod tímto pojmem můžeme představit spaní pod širým nebem, bivakování nebo třeba spaní v hamace. Jsou to činnosti, které v lese nezanechávají žádné trvalé stopy. Tento typ přespávání v přírodě zakázán není. I přes strohou judikaturu k této problematice existuje rozhodnutí Městského soudu v Praze, které potvrzuje, že tzv. „bivakování“ (tedy spaní pouze ve spacím pytli s podložkou pod širým nebem) nepodléhá nutnosti povolení.  

Co se týče táboření ve volné přírodě (mimo lesy), tak zde problematika úpravy táboření chybí. Můžeme zde tedy uplatnit tzv. zásadu legální licence, která zní: „Co není zakázáno, je povoleno.“ Zákon pouze upravuje volný přístup do krajiny, která je ve vlastnictví státu nebo samosprávného celku. Při výkonu práva „volného přístupu“ je však potřeba respektovat zájmy vlastníka pozemku. V případě táboření by pak mohlo být dovozováno, že se jedná o zásah do životního prostředí, a tudíž není v pojmu „volný přístup do krajiny“ obsaženo. Výklad v tomto směru není zcela jasný. Na druhou stranu, pokud budete ve volné přírodě pouze nocovat a ne tábořit, pak se jednoznačně o zásah do krajiny nejedná. 

Co se týče táboření v CHKO a Národních parcích, tak zde je potřeba se řídit bližšími podmínkami, které typicky můžeme nalézt na webových stránkách předmětné chráněné oblasti. 

S tábořením se pak pojí i další aktivity, které zákon nějakým způsobem reguluje. Rozdělávání ohně je v lese (mimo vyhrazená místa) zakázáno. Mimo les je možné zapalovat oheň pouze minimálně ve vzdálenosti 50 m od lesa. Povolený je ale sběr klestí (dříví s nejširším průměrem 7 cm), hub a lesních plodů.