Požadavek na zavedení principu teritoriality do vymezení exekutorské působnosti postrádá ústavně právní rozměr

Ústavní soud se zabýval návrhem 25 senátorů Senátu Parlamentu České republiky. Senátoři se domáhali zrušení části zákona  č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v § 28 ve slovech první věty „kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a“ a § 38 odst. 1 první věty, která zní: „V exekučním návrhu musí být označen exekutor, který má exekuci vést, s uvedením jeho sídla.“. Skupina senátorů návrh odůvodňovala porušením principu právního státu a porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Na úvod je vhodné říci, co se rozumí pojmem teritoriality. Ústavní soud uvedl, že pod pojmem „teritorialita“ je třeba chápat situace, ve kterých místně příslušný soudní exekutor dostává přiděleny případy od místně příslušného soudu, a to takzvaně „rovnoměrně“, tedy např. podle pořadí, v jakém se jednotlivé případy dostaly do fáze, v níž mohou být předány soudnímu exekutorovi k vymožení pohledávky oprávněného (rovný nápad).

Senátoři se domnívali, že soudní exekutor veden snahou o ekonomický profit své činnosti a nabízející své služby na celorepublikovém „exekučním trhu“ může nabízet (a nabízí) rámcovým oprávněným nestandardní podmínky či ústupky (např. v podobě nepožadování záloh na náklady exekuce či odpuštění úhrady nákladů exekuce při jejím zastavení pro nemajetnost povinného). Což je neslučitelné s představou o nezávislém a nestranném rozhodování exekutorů tak, jak je stanoveno v ustanovení § 2 exekučního řádu.

Podle ustanovení § 28 platí, že exekuci  vede ten exekutor, kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a který je zapsán v rejstříku zahájených exekucí. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu. Senátoři v návrhu zastávali názor, že z citovaného ustanovení je zřejmé, že soudní exekutor musí mít velice často nějaký poměr k oprávněné osobě (třebaže obvykle nemusí jít o poměr příbuzenský či přátelský). V takovém prostředí nelze zajistit nezávislé a objektivní rozhodování o právech a povinnostech jak oprávněného, tak i povinného. 

Čl. 38 odst. 1 Listiny upravuje právo na zákonného soudce a senátoři dovozovali, že toto právo by mělo nalézt svoje uplatnění i u soudních exekutorů. Provedení tohoto práva je dle názoru senátorů realizovatelné pouze tak, že jednotlivé věci jsou přidělovány k projednání na základě předem stanoveného systému či rozvrhu. 

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 15/18 uvedl, že je všeobecně známé, že postavení soudního exekutora je charakteristické svou smíšenou povahou. Soudní exekutor vystupuje na jedné straně v postavení veřejného činitele (exekučního soudu), vydává usnesení závazná pro jejich adresáty, rozhoduje o odvolání a činí úkony, které v jiných případech náležejí soudcům. Na druhé straně má ale zároveň postavení s prvky podnikatelské činnosti, jehož cílem je generovat prostředky nutné k pokrytí nákladů spojených s exekucí a zisk. Jde tedy o svého druhu podnikatele, kterého právo v určitých věcech omezuje, stejně jako soudce.

Ústavní soud v nálezu uvedl, že čl. 38 odst. 1 Listiny dopadá dle jazykového vyjádření pouze na soudce a ne i na soudní exekutory. A dále se ve svém nálezu zabýval pouze tím, zda je platná právní úprava, která umožňuje zcela neomezený výběr soudního exekutora, schopna zasáhnout nebo omezit nezávislost a nestrannost soudních exekutorů, a tím porušit čl. 36 odst. 1 Listiny. 

V bodě č. 57 nálezu Ústavní soud došel k závěru, že exekuční řád, jak byl koncipován, a bez ohledu na to, jak jeho novelizace na jedné straně rozšiřovaly rozhodovací pravomoci soudních exekutorů, na straně druhé zužovaly možnosti soudů zasahovat do jejich činnosti, poskytuje dostatečné záruky pro nezávislý výkon exekuční činnosti. Byť jsou tyto institucionální záruky ve srovnání se soudci nižší, jsou z pohledu Ústavního soudu stále na dostatečné úrovni. 

Ústavní soud přiznal, že současná právní úprava není prosta nedostatků a jako vyskytující se problém uvedl například to, že jeden z účastníků řízení (ve většině případů povinný) má ztížený přístup k informacím o řízení, neboť sídlo exekutorského úřadu může být od jeho bydliště (sídla) značně vzdálené. Ustanovení § 94 odst. 2 exekučního řádu sice umožňuje v odůvodněných případech zaslat exekuční spis jinému exekutorovi, v jehož kanceláři je možné do něho nahlédnout, avšak náklady spojené s dopravou jdou v takovém případě k tíži žadatele. Z tohoto pohledu není vyloučeno dotčení principu rovnosti účastníků řízení, avšak podle Ústavního soudu tato skutečnost nemá potenciál zásadně ovlivňující rovnost účastníků exekučního řízení, když v současnosti existuje celá řada možností komunikace na dálku (zejména elektronicky).

Závěrem je v nálezu konstatováno, že by mělo být především věcí politického rozhodnutí zákonodárce, aby určil, na který ze zmiňovaných a z pohledu Ústavního soudu srovnatelných (a v obou případech i legitimních) zájmů je případně třeba klást větší důraz. Zda je pro funkceschopnost soustavy vymáhání dluhů důležitější zájem na ochraně věřitelů, k čemuž směřuje zachování stávajícího systému, nebo naopak – podle senátorů – je třeba tento zájem potlačit a vyzdvihnout potřebu ochrany dlužníků. Z hlediska Ústavního soudu jsou oba tyto zájmy rovnocenné.

Ústavní soud tak návrh senátorů zamítl.