Jak na rozvod manželství?

Jak na rozvod manželství?

Rozvod může být pro mnohé emocionálně i finančně náročná situace. O to pak více, pokud mají manželé navíc společné nezletilé děti či rozsáhlé společné jmění manželů. V tomto článku se dozvíte základní informace o rozvodu manželů.

V České republice platí, že o rozvodu manželství musí vždy rozhodnout soud. Ustanovení § 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve svém prvním odstavci stanoví, že manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelné rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Druhý odstavec pak stanoví výjimky, kdy i přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství rozvedeno. Mezi tyto výjimky se řadí situace, kdy by byl rozvod v rozporu se zájmem nezletilého dítěte manželů, nebo se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let.

Soud manželství nerozvede, pokud mají manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů. To ve své podstatě znamená, že pakliže mají manželé společné nezletilé neplně svéprávné dítě, soud nejprve musí rozhodnout o poměrech dítěte v době po rozvodu a až poté může manželství rozvést.

Místní příslušnost soudu je stanovena zákonem č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních. Ustanovení § 383 tohoto zákona stanoví, že příslušným soudem je soud, v jehož obvodu mají nebo měli manželé poslední společné bydliště v České republice, bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů; není-li takového soudu, je příslušný obecný soud manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení, a není-li ani takového soudu, obecný soud manžela, který podal návrh na zahájení řízení.

Řízení o rozvodu manželství je řízení návrhové a lze ho zahájit jen na návrh jednoho z manželů nebo společným návrhem obou manželů.

Návrh ve dvou stejnopisech lze podat na podatelně příslušného soudu, případně zaslat na soud poštou. Pakliže však máte datovou schránku, návrh lze odeslat za pomoci datové schránky v jednom vyhotovení.

Obsahem návrhu musí být identifikace manželů (jména, příjmení, data narození a bydliště), datum a místo uzavření manželství a státní občanství manželů, společně nezletilé děti. Návrh musí být vlastnoručně podepsán, výjimkou je situace, kdy dochází k použití datové schránky. Dále nezapomeňte uvést datum a vylíčit, jaké skutečnosti Vás vedou k závěru, že manželství je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno. Na závěr je více než vhodné uvést, že požadujete, aby bylo manželství rozvedeno.

Za návrh na rozvod manželství se platí podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, poplatek ve výši 2 000,- Kč a hradí ho manžel, který návrh podává. Ten, jehož majetkové poměry mu neumožňují uhradit soudní poplatek, může žádat o osvobození od soudních poplatků.

Lze více než doporučit vydat se cestou tzv. nesporného rozvodu. Ten je zpravidla snazší a rychlejší než rozvod sporný. Ustanovení § 756 občanského zákoníku stanoví, že soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak. Takto jinak je právě situace, kdy se jedná o nesporný rozvod. Podstatou takového rozvodu podle ustanovení § 757 občanského zákoníku je, že připojí-li se manžel k návrhu na rozvod manželství, který podá druhý z manželů, soud manželství rozvede, aniž zjišťuje příčiny rozvratu manželství, dojde-li k závěru, že shodné tvrzení manželů, pokud se jedná o rozvrat manželství a o záměr dosáhnout rozvodu, je pravdivé a pokud:

  1. a) ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí,
  2. b) manželé, kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, se dohodli na úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po rozvodu a soud jejich dohodu schválil,
  3. c) manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, svého bydlení, a popřípadě výživného pro dobu po tomto 

Dohody v písm. c) vyžadují písemnou formu a podpisy musí být úředně ověřeny.

Nezbytné tedy je, aby manželé návrh podali společně, nebo aby se druhý manžel k návrhu připojil. Pakliže bude zahájen návrh na nesporný rozvod, manželé se tak mohou vyhnout výslechu a dokazování ohledně toho, nakolik se kdo podílel na rozvratu manželství a čím, z jakého důvodu k němu došlo a jinému tzv. praní špinavého prádla před soudem.

Pakliže byste měli jakékoli dotazy k problematice týkající se rozvodu manželství, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář.

Novela zákona o elektronických komunikacích a shromažďování souborů cookies

Novela zákona o elektronických komunikacích a shromažďování souborů cookies

Dne 18. října 2021 byla ve sbírce zákonů vyhlášena novela zákona o elektronických komunikacích. Schválená novela se mimo jiného dotýká i právní úpravy užívání souborů cookies. Novela nově zavádí tzv. princip opt-in, resp. je nově potřeba aktivního souhlasu uživatele se shromažďováním souborů cookies.

Do této doby se používal tzv. princip opt-out. Tento princip znamenal, že provozovatel webu tak mohl ke shromažďování cookies přistupovat s relativní volností. Limitace pro provozovatele byl pouze aktivní nesouhlas návštěvníka webu. To znamená, že uživatel musel dát aktivní nesouhlas k tomu, aby „jeho“ cookies nebyly provozovatelem shromažďovány. Pakliže tak neučinil, provozovatel webu mohl tyto soubory cookies shromažďovat.

Od 1.1.2022 dochází ale k významné změně. Již neplatí tzv. princip opt-out, ale tzv. princip opt-in. Nyní již není třeba aktivního nesouhlasu uživatele, ale naopak je třeba jeho aktivního souhlasu. To ve své podstatě znamená, že uživatel musí udělit svůj aktivní souhlas k tomu, aby provozovatel webu mohl shromažďovat cookies soubory z jeho zařízení. Princip tzv. opt-in režimu byl zamýšlen Směrnicí Evropského parmalentu a Rady od samého začátku. Vlivem nedokonalé transpozice ePrivacy směrnice (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací, Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) byla zapříčiněna nepřehlednost ustanovení, což vedlo k různým výkladům a přístupům a v úplném konci k nejednotnosti v přístupu ke zpracování cookies.

Problematické bylo především znění ustanovení § 89 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., zákon o elektronických komunikacích ve znění od 2.8.2021 – 31.12.2021, které stanovilo, že „každý, kdo hodlá používat nebo používá sítě elektronických komunikací k ukládání údajů nebo k získávání přístupu k údajům uloženým v koncových zařízeních účastníků nebo uživatelů, je povinen tyto účastníky nebo uživatele předem prokazatelně informovat o rozsahu a účelu jejich zpracování a je povinen nabídnout jim možnost takové zpracování odmítnout“.  Právě z tohoto znění se v rozporu s původně zamýšleným unijním záměrem dovozoval princip tzv. opt-out.

Po novelizaci výše zmíněné ustanovení stanoví, že „každý, kdo hodlá používat nebo používá sítě elektronických komunikací k ukládání údajů nebo k získávání přístupu k údajům uloženým v koncových zařízeních účastníků nebo uživatelů, získá od těchto účastníků nebo uživatelů předem prokazatelný souhlas s rozsahem a účelem jejich zpracování“. I nadále však zůstává výjimka pro tzv. technické nebo nezbytné cookies, na které se potřeba předchozího aktivního souhlasu nevztahuje.

Souhlas uživatele musí splňovat požadované znaky stanovené GDPR. Musí tedy být svobodný, aktivní, informovaný, konkrétní a předchozí.

Pokud máte k výše zmíněné problematice dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář.

Odvolání daru pro nevděk

Odvolání daru pro nevděk

V minulém článku jste se mohli dozvědět, za jakých okolností lze odvolat dar pro nouzi, jakožto další informace k odvolání daru pro nouzi. Občanský zákoník (dále jen „OZ“) upravuje dva případy odvolání daru. Prvním případem je odvolání daru pro nouzi, druhým pak odvolání daru pro nevděk. V tomto článku se zaměříme, stejně jako v článku předešlém, na institut odvolání daru. Tentokrát již ale nikoli pro nouzi, ale pro nevděk.

Základní ustanovení § 2072 odst. 1 stanoví, že „ublíží-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny“. Z citovaného ustanovení plyne, že nevděk má směřovat vůči osobě dárce, to znamená tomu, kdo „dává dar“, a ne vůči dalším osobám. Musí se jednat o jednání úmyslné nebo z hrubé nedbalosti, které má za následek ublížení dárci. Ustanovení není tedy konstruováno čistě objektivně, ale hraje zde roli i subjektivní kritérium. Navíc musí být naplněna podmínka, že se jedná zároveň i o zjevné porušení dobrých mravů.

Podle komentářové literatury dostupné na beck-online platí, že ačkoliv není v citovaném ustanovení zmíněno, že o zjevné porušení dobrých mravů se může jednat i v případech, kdy obdarovaný ublíží osobě dárci blízké, tak i některé chování vůči těmto osobám může vést k tomu, že dárce bude moci odvolat dar pro nevděk, protože často takové jednání povede k faktickému ublížení dárci samotnému. Jako příklad může sloužit situace, kdy obdarovaný zraní dárcova syna.

Z výše citovaného ustanovení plyne, že odvolat dar pro nevděk může dárce jen v případě, kdy jednání obdarovanému neprominul. Ptáte se, jak vlastně takové prominutí probíhá? Samotné prominutí nepředpokládá žádnou formu, tudíž může být provedeno i ústně, ale například i konkludentně či mlčky. Petr Kasík a Václav Bednář v komentářové literatuře uvádí, že za prominutí mlčky lze považovat neuplatnění práva na odvolání daru v roční lhůtě. Pakliže dojde k prominutí takového jednání, nemůže již dárce své rozhodnutí změnit. Obdarovaný by se proti němu musel dopustit dalšího jednání, které dárci ublíží a bude ho možno považovat za nevděk.

OZ v ustanovení § 2072 odst. 2 stanoví, že „odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké“. Dle většinového názoru právníků platí, že ve zmíněném ustanovení se jedná o nesprávnost textu, neboť se má jednat o osobu dárci blízkou, a to s ohledem na účel a smysl celé úpravy odvolání daru pro nevděk.

Právo odvolat dar pro nevděk přechází na dárcova dědice, pokud zabránil obdarovaný dárci v odvolání daru nebo pokud dárci v odvolání zabránila vyšší moc.

Na rozdíl od odvolání daru pro nouzi zákon pro odvolání daru pro nevděk stanoví lhůtu 1 rok ode dne, co obdarovaný dárci ublížil. V případě dědiců je to 1 rok od smrti dárce. Pokud je dar odvolán v pozdější době, soud k odvolání nepřihlédne, jen pokud takovou skutečnost namítne obdarovaný.

Stejně jako u odvolání daru pro nouzi, i zde platí, že odvolání daru pro nevděk zavazuje obdarovaného k vydání toho, co mu z takového darování ještě zbývá. Zde je však na místě upozornit, že výše uvedené neplatí, zbavil-li se obdarovaný daru, aby vydání zmařil.

Pokud byste měli k tématu nějaké otázky, určitě se neváhejte obrátit na advokátní kancelář.

Věděli jste, že i slib daru je závazný?

Věděli jste, že i slib daru je závazný?

Možná některé z Vás překvapí, že i slib může zavazovat k následnému plnění. Nejedná se však pochopitelně o všechny sliby a ani tomu tak nebude ve všech případech. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník však výslovně pamatuje na situaci, kdy jeden člověk druhému slíbí věc darovat, ale k samotnému darování následně již nedojde.

Institut slibu daru je upraven v ustanovení § 2056 občanského zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že kdo druhému dar jen slíbí, není zavázán darovat, ale ten, kdo slib obdržel, má právo, aby mu slibující nahradil náklady účelně vynaložené v očekávání daru. Z předešle zmíněného tak vyplývá, že slibující nemá povinnost skutečně darovat, ale pakliže někomu slíbí, že v budoucnu daruje, pak ho stíhá povinnost nahradit náklady účelně vynaložené, které druhá strana vynaložila v očekávání, že dojde k darování.

Darování je jen to právní jednání, které bylo založeno smlouvou. Na první pohled by se mohlo zdát, že darování je jednostranné, ale není tomu tak. Darovací smlouva je smlouva dvoustranná, kde jedna strana daruje a druhá osoba tento dar musí přijmout. Pokud však jedna strana dá té druhé pouze slib, že v budoucnu daruje a zároveň nebude uzavřena například smlouva budoucí, tato strana nemá povinnost darovat, protože slib, který dala, nezavazuje k budoucímu uzavření darovací smlouvy a k darování. Darovací slib je totiž jednostranným právním jednáním. Pokud se tedy strana rozhodne nedarovat, nelze se domáhat po druhé straně toho, aby v budoucnu skutečně uzavřela darovací smlouvu.

Ptáte se, jak vlastně onen slib daru musí vypadat? Jak již bylo výše zmíněno, i darovací slib je právním jednáním, a proto musí splňovat náležitosti pro právní jednání. Pan doktor Pilík ve svém článku v Právních rozhledech 17/2015 uvádí, že musí v prvé řadě dojít k identifikaci toho, komu je slib určen. Pilík tak dovozuje z toho, že slib daru je adresované právní jednání, což znamená, že slib musí mít adresáta. Základem slibu daru je podle něj samotné slíbení daru někomu jinému. Zde zdůrazňuje, že jde o pouhé slíbení. Jako další náležitost Pilík uvádí, že musí dojít k vymezení předmětu daru. K tomuto dodává, že jelikož právní úprava nestanoví více, je třeba trvat na tom, že postačí obecné vymezení. Dar by však mělo být možno identifikovat. Co se týká formy, zákon žádnou formu pro slib daru nestanoví, tudíž je třeba vycházet z obecné zásady bezformálnosti právních jednání tak, jak je uvedeno v první části § 559 občanského zákoníku.

A jaké že jsou vlastně v těchto případech následky slibu daru? Ten, kdo slib daru obdrží a následně v dobré víře učiní nějaké kroky, které mají s očekávaným darem souvislosti, je zákonem chráněn. Ochrana se zde promítá v tom, že dárce má povinnost uhradit náklady, které druhé straně v souvislosti se slibem daru vznikly. Zákon stanoví, že se hradí jen účelně vynaložené náklady. Nebude se tedy jednat o každý náklad, který strana vynaloží. Zároveň strana, která náklady vynaložila, musí být v dobré víře. Jako příklad účelně vynaložených nákladů mohou sloužit cestovní náklady, které ten, kdo dar očekává, vynaloží na cestu k tomu, kdo slíbil darovat.

Pokud byste měli k institutu darování či slibu daru nějaké otázky, určitě se neváhejte obrátit na advokátní kancelář.

Napsali jsme – naše externí publikace (aktualizováno 29.11.2021)

 

25.11.2021 – Neočkovaní v Česku se chtějí nakazit. Policie: Je to za hranou zákona – Komentář Štěpána Ciprýna pod nadpisem “Až tři roky vězení”

2.12.2020 – Prymulovy poslední dny ve funkci. Žádal o výjimku pro firmu Abbott – Advokátní kancelář Ciprýn a kiršner se vyjádřila k poručení, které došlo při distribuci antigenních testů – ty neobsahovali návod k použití v češtině

7. 05. 2020 – Piráti: Kraje kupovaly dodávky respirátorů zcela neznámé kvality bez platného certifikátu – Advokátní kancelář Ciprýn a kiršner poskytla právní stanovisko Pirátské straně

20. 3. 2019 – Moskva si stěžuje. V Česku se prý kolem pronájmu bytů pro ruskou ambasádu ‚vyvolává nezdravá atmosféra – zastupovali jsme úspěšně nájemníky předmětných nemovitostí

15. 12. 2018 – Odpovědnost za řízení zatím nese člověk. Otázka je, jak dlouho – náš článek na idnes.cz

Sledujte nás na
soc. sítích

I nadále si bude moci oprávněný vybrat k vymáhání svého dluhu jakéhokoli exekutora

Požadavek na zavedení principu teritoriality do vymezení exekutorské působnosti postrádá ústavně právní rozměr

Ústavní soud se zabýval návrhem 25 senátorů Senátu Parlamentu České republiky. Senátoři se domáhali zrušení části zákona  č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v § 28 ve slovech první věty „kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a“ a § 38 odst. 1 první věty, která zní: „V exekučním návrhu musí být označen exekutor, který má exekuci vést, s uvedením jeho sídla.“. Skupina senátorů návrh odůvodňovala porušením principu právního státu a porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Na úvod je vhodné říci, co se rozumí pojmem teritoriality. Ústavní soud uvedl, že pod pojmem „teritorialita“ je třeba chápat situace, ve kterých místně příslušný soudní exekutor dostává přiděleny případy od místně příslušného soudu, a to takzvaně „rovnoměrně“, tedy např. podle pořadí, v jakém se jednotlivé případy dostaly do fáze, v níž mohou být předány soudnímu exekutorovi k vymožení pohledávky oprávněného (rovný nápad).

Senátoři se domnívali, že soudní exekutor veden snahou o ekonomický profit své činnosti a nabízející své služby na celorepublikovém „exekučním trhu“ může nabízet (a nabízí) rámcovým oprávněným nestandardní podmínky či ústupky (např. v podobě nepožadování záloh na náklady exekuce či odpuštění úhrady nákladů exekuce při jejím zastavení pro nemajetnost povinného). Což je neslučitelné s představou o nezávislém a nestranném rozhodování exekutorů tak, jak je stanoveno v ustanovení § 2 exekučního řádu.

Podle ustanovení § 28 platí, že exekuci  vede ten exekutor, kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a který je zapsán v rejstříku zahájených exekucí. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu. Senátoři v návrhu zastávali názor, že z citovaného ustanovení je zřejmé, že soudní exekutor musí mít velice často nějaký poměr k oprávněné osobě (třebaže obvykle nemusí jít o poměr příbuzenský či přátelský). V takovém prostředí nelze zajistit nezávislé a objektivní rozhodování o právech a povinnostech jak oprávněného, tak i povinného. 

Čl. 38 odst. 1 Listiny upravuje právo na zákonného soudce a senátoři dovozovali, že toto právo by mělo nalézt svoje uplatnění i u soudních exekutorů. Provedení tohoto práva je dle názoru senátorů realizovatelné pouze tak, že jednotlivé věci jsou přidělovány k projednání na základě předem stanoveného systému či rozvrhu. 

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 15/18 uvedl, že je všeobecně známé, že postavení soudního exekutora je charakteristické svou smíšenou povahou. Soudní exekutor vystupuje na jedné straně v postavení veřejného činitele (exekučního soudu), vydává usnesení závazná pro jejich adresáty, rozhoduje o odvolání a činí úkony, které v jiných případech náležejí soudcům. Na druhé straně má ale zároveň postavení s prvky podnikatelské činnosti, jehož cílem je generovat prostředky nutné k pokrytí nákladů spojených s exekucí a zisk. Jde tedy o svého druhu podnikatele, kterého právo v určitých věcech omezuje, stejně jako soudce.

Ústavní soud v nálezu uvedl, že čl. 38 odst. 1 Listiny dopadá dle jazykového vyjádření pouze na soudce a ne i na soudní exekutory. A dále se ve svém nálezu zabýval pouze tím, zda je platná právní úprava, která umožňuje zcela neomezený výběr soudního exekutora, schopna zasáhnout nebo omezit nezávislost a nestrannost soudních exekutorů, a tím porušit čl. 36 odst. 1 Listiny. 

V bodě č. 57 nálezu Ústavní soud došel k závěru, že exekuční řád, jak byl koncipován, a bez ohledu na to, jak jeho novelizace na jedné straně rozšiřovaly rozhodovací pravomoci soudních exekutorů, na straně druhé zužovaly možnosti soudů zasahovat do jejich činnosti, poskytuje dostatečné záruky pro nezávislý výkon exekuční činnosti. Byť jsou tyto institucionální záruky ve srovnání se soudci nižší, jsou z pohledu Ústavního soudu stále na dostatečné úrovni. 

Ústavní soud přiznal, že současná právní úprava není prosta nedostatků a jako vyskytující se problém uvedl například to, že jeden z účastníků řízení (ve většině případů povinný) má ztížený přístup k informacím o řízení, neboť sídlo exekutorského úřadu může být od jeho bydliště (sídla) značně vzdálené. Ustanovení § 94 odst. 2 exekučního řádu sice umožňuje v odůvodněných případech zaslat exekuční spis jinému exekutorovi, v jehož kanceláři je možné do něho nahlédnout, avšak náklady spojené s dopravou jdou v takovém případě k tíži žadatele. Z tohoto pohledu není vyloučeno dotčení principu rovnosti účastníků řízení, avšak podle Ústavního soudu tato skutečnost nemá potenciál zásadně ovlivňující rovnost účastníků exekučního řízení, když v současnosti existuje celá řada možností komunikace na dálku (zejména elektronicky).

Závěrem je v nálezu konstatováno, že by mělo být především věcí politického rozhodnutí zákonodárce, aby určil, na který ze zmiňovaných a z pohledu Ústavního soudu srovnatelných (a v obou případech i legitimních) zájmů je případně třeba klást větší důraz. Zda je pro funkceschopnost soustavy vymáhání dluhů důležitější zájem na ochraně věřitelů, k čemuž směřuje zachování stávajícího systému, nebo naopak – podle senátorů – je třeba tento zájem potlačit a vyzdvihnout potřebu ochrany dlužníků. Z hlediska Ústavního soudu jsou oba tyto zájmy rovnocenné.

Ústavní soud tak návrh senátorů zamítl.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.

Věděli jste, že za krádež kabátu v restauraci zpravidla bude odpovídat provozovatel restaurace?

Věděli jste, že za krádež kabátu v restauraci zpravidla bude odpovídat provozovatel restaurace?

Znáte to, jdete do restaurace či obdobného zařízení, odložíte si na věšák kabát a všimnete si, že nad věšákem provozovatel umístil nápis „za odložené věci neručíme“. Je tomu ale skutečně tak? Zbaví se provozovatel touto prostou větou své odpovědnosti?

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravuje ve svém ustanovení § 2945 škodu na odložené věci. V odstavci prvním se stanoví, že je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci.

Podle komentářové literatury dostupné na beck-online.cz má toto ustanovení předně poskytovat zvýšenou ochranu před rizikem vznikajícím v důsledku toho, že návštěvník určitého provozu dočasně ztrácí možnost opatrovat svoji věc, kterou odkládá proto, aby mohl čerpat službu, která je nabízena provozovatelem. Zákazník tak ztrácí faktickou možnost bezprostředního dohledu nad svou věcí.

Je však třeba uvést, že podle komentovaného ustanovení provozovatel bude odpovídat za ztrátu kabátu pouze v případě, že došlo k odložení věci na místo k tomu určené. Toto místo bude zpravidla již zmíněný věšák na kabáty. Provozovatel tak nebude odpovídat za ukradený kabát, pakliže dojde ke krádeži kabátu, který byl umístěn například na židli. Toto ale neplatí za situace, kdy je zmiňované „místo k tomu určené“ již plně obsazeno a zákazníkovi tak nezbude nic jiného, než kabát umístit právě třeba na židli nebo na jiné obvyklé místo. Pokud nebude ze strany provozovatele určeno místo k odkládání kabátů či jiných oděvů, pak platí, že provozovatel bude odpovídat za ztrátu těchto věcí i v případě, kdy tyto věci byly odloženy na místech, kam se obvykle takovéto věci odkládají. Těmito místy mohou být například již zmíněná židle, parapet okna apod.

Chráněné jsou pouze věci, jejichž odložení je nutné. Pokud si tak zákazník restaurace odloží například místo kabátu boty, pravidlo o odpovědnosti provozovatele se zde neuplatní. Jiná situace by mohla nastat v případě čajovny, kde k možnosti čerpání služby patří vyzutí bot.

Právní prostředí se shoduje na tom, že věta „za odložené věci neručíme“ nemůže provozovatele zprostit odpovědnosti. I přes to, že provozovatel tuto větu vyvěsí ve své provozovně, nedochází tak k jeho zbavení odpovědnosti a v případě, kdy dojde k odcizení kabátu, provozovatel stále za škodu odpovídá.

Dovolujeme si Vás upozornit, že zákon stanoví i lhůtu, ve které je třeba nárok u provozovatele uplatnit. Tato lhůta je zákonem stanovená jako lhůta bez zbytečného odkladu. Nejvhodnější tak bude, když provozovateli krádež Vašeho kabátu oznámíte ihned. V opačném případě by se mohlo stát, že Vám soud nárok na náhradu škody nepřizná. Soud by však nárok nepřiznal jen tehdy, pokud by provozovatel namítl, že lhůta bez zbytečného odkladu nebyla dodržena.

Na úplný závěr dodáváme, že uplatnění nároku na náhradu škody u provozovatele nutně neznamená, že skutečně musíte vyhledat, která osoba je provozovatelem podniku a jít přímo za touto osobou. Plně postačí, pokud krádež Vaší věci oznámíte například personálu.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.