Odměna náleží zaměstnanci i tehdy, pokud zůstává během přestávky zaměstnavateli k dispozici

Odměna náleží zaměstnanci i tehdy, pokud zůstává během přestávky zaměstnavateli k dispozici

Ústavní soud dne 18. října 2021 vydal nález II. ÚS 1854/20, ve kterém se zabýval ústavní stížností stěžovatele, který požadoval po svém zaměstnavateli proplacení nečerpaných přestávek v práci. Stěžovatel pracoval na pozici hasič-strojník a jeho pracovní činnost spočívala i v neustálé připravenosti k zásahu, a to v případě požáru nejpozději do 3 minut i na nejvzdálenějším místě místa výkonu práce. Takto měl činit i v době plánovaných přestávek na jídlo a oddech.

Obecné soudy rozhodly tak, že stěžovateli žádná odměna nenáleží, přičemž zdůraznily, že stěžovatel během obědové pauzy nikdy nebyl povolán k výkonu práce a proto není důvod, ho za „držení pohotovosti na pracovišti“ odměňovat.

Ústavní soud se s rozhodnutím neztotožnil a nálezem rozhodnutí zrušil s odkazem na porušení základného práva stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci ve spojení s právem na soudní ochranu.

Ve svém nálezu Ústavní soud uvedl, že zda stěžovatelovo „držení pohotovosti“ během přestávek je či není pracovní dobou, vyplývá z podústavní právní úpravy.  V pracovněprávních vztazích je vždy třeba vymezit, zda je posuzovaný čas pracovní dobou nebo dobou odpočinku, třetí možnost právní úprava nepřipouští. K tomu, zda byly přestávky čerpané stěžovatelem neplacenými přestávkami dle první věty § 88 odst. 1 zákoníku práce, nebo placenou přiměřenou dobou na oddech a jídlo dle druhé věty § 88 odst. 1 zákoníku práce, Ústavní soud uvedl, že závisí na tom, zda stěžovatel ve svém zaměstnání vykonával „práce, které nemohou být přerušeny“.  Dle ustanovení § 88 odst. 1 zákoníku práce je totiž zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo; tato doba se však – na rozdíl od přestávky v práci – započítává do pracovní doby.

Ústavní soud v bodě 37. svého nálezu uvedl, že to, zda práci stěžovatele lze, či nelze během přestávky na jídlo přerušit, není dáno charakterem případného zásahu, nýbrž charakterem pracovní povinnosti (pohotovosti) uložené stěžovateli. Měl-li stěžovatel povinnost být připraven zasáhnout nejpozději do tří minut, a to i během plánované přestávky na jídlo a oddech, pak vykonával práci, která ze své povahy (být ve střehu, být připraven) nemohla být přerušena. A contrario, pokud by přestávka na jídlo a oddech byla skutečně dobou odpočinku, za kterou stěžovateli nenáležela odměna, pak by si během této doby mohl odpočinout i od povinnosti být zaměstnavateli k dispozici, což pojmově vylučuje povinnost pohotovosti.

Pro posouzení nároku stěžovatele je dle Ústavního soudu zcela irelevantní, zda během přestávek došlo, či nedošlo k potřebě zásahu, tedy zda byl stěžovatel někdy během přestávky „odvolán“ k hasičskému zásahu, nebo zda k potřebě zásahu nikdy nedošlo. Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde, či nikoli. Ústavní soud zde uvedl i shodné případy z praxe, kdy například pracovník ostrahy objektu dostane zaplaceno i za směny, kdy se nikdo nepokusil do objektu vloupat.

Pakliže bude mít zaměstnanec takovéto či obdobné povinnosti, náleží mu spravedlivá odměna, neboť aby mu nenáležela, je třeba, aby s neplacenými dobami odpočinku mohl zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, a to tedy i nebýt při jakékoli formě oddechu zaměstnavateli k dispozici.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.

Věděli jste, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění by mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají?

Věděli jste, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění by mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají?

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje ustanovení § 88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V předmětném ustanovení jsou stanoveny tři podmínky, které musí být splněny kumulativně, tj. musí být splněny všechny současně. V případě kumulativního splnění těchto podmínek, soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu.

Ústavní soud se ve svém nálezu III. ÚS 1873/21 ze dne 14. 9. 2021 zabýval situací, kdy odsouzený podal již druhý návrh na podmíněné propuštění a Městským soudem v Praze tento návrh byl zamítnut. V napadeném usnesení Městský soud v Praze neuvedl, jak má odsouzený dosáhnout toho, aby napříště jeho žádosti o podmíněné propuštění mohlo být soudem vyhověno. Právě tento fakt byl Městskému soudu vytýkán Ústavním soudem ve výše zmíněném nálezu, když Ústavní soud v nálezu uvedl, že podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být rovněž jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Teprve uvedením konkrétních důvodů, proč žádosti odsouzeného nebylo vyhověno, a to důvodů, které odsouzený mohl a může v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ovlivnit, jej soudy mohou vést ke změně.

V napadeném usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění, odsouzený žádný takový návod nedostal, s výjimkou doporučení, aby setrval ve své snaze i v aktivním přístupu k výkonu trestu, neboť právě to by dle soudu mohlo být v budoucnu důvodem ke změně jeho názoru o splnění prognózy vedení řádného života. Rovněž ze zamítavého usnesení nevyplývalo, proč za těchto okolností soud nemohl již nyní dospět k tomu, že došlo k naplnění podmínky.

Ústavní soud napadení rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil, neboť došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž ve svém nálezu stanovil, že Městský soud v Praze tak ve svém novém rozhodnutí materiálně posoudí, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění a shledá-li, že tomu tak není, měl by svůj závěr pečlivě odůvodnit, aby bylo zřejmé, že jeho rozhodnutí není výsledkem libovůle, ale skutečně přesvědčivé, racionální a přezkoumatelné úvahy soudu.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.

Za jakých podmínek může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci dovolenou

Cikr.cz / Blog / Práva cestujicích letecky / Za jakých podmínek může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci dovolenou

Za jakých podmínek může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci dovolenou

Mgr. Štěpán Ciprýn, LL.M.

Zákoník práce ve svém ustanovení § 211 přiznává zaměstnanci za splnění zákonných podmínek právo na dovolenou. V zásadě až na zákonné výjimky (jako např. pedagogičtí pracovníci, akademičtí pracovních vysokých škol či zaměstnanci zaměstnavatele, kterým je například stát, územní samosprávný celek, státní fond) činí výměra dovolené nejméně 4 týdny v kalendářním roce.

Věděli jste však, že Vám zaměstnavatel může termín dovolenou nařídit? Povinnost určit nástup na dovolenou má podle zákoníku práce výlučně zaměstnavatel. Je to právě zaměstnavatel, kdo je odpovědný za to, že dovolená zaměstnance bude řádně vyčerpána. Pakliže by nedošlo k řádnému vyčerpání dovolené, zaměstnavatel by se podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, dopustil přestupku. Zákon naopak nestanovuje povinnost určit si dovolenou zaměstnanci. O porušení povinnosti nařídit zaměstnanci dovolenou by se však nejednalo například v tom případě, že by zaměstnavatel prokázal, že dovolenou zaměstnanci nemohl určit z důvodu překážek v práci na straně zaměstnance.

Podle ustanovení § 217 odst. 4 totiž platí, že pokud na straně zaměstnance přetrvávají překážky v práci, zaměstnavatel v takové době nemůže dovolenou nařídit.
Zaměstnavatel je podle § 217 odst. 1 povinen určenou dobu zaměstnanci oznámit písemně alespoň 14 dní předem, pokud se se zaměstnancem nedohodne na kratší době. Komentářová literatura uvádí, že určení dovolené zaměstnanci je jednostranné právní jednání a pakliže nebude dodržena písemná forma, jedná se o neplatné právní jednání. Takové neplatné jednostranné právní jednání dle komentářové literatury nelze zhojit, což ve své podstatě znamená, že pokud nedojde k dodržení ústního pokynu zaměstnavatele o nařízení dovolené zaměstnancem a zaměstnanec dovolenou čerpat nebude, neporušuje tím žádné své povinnosti, které vyplývají z pracovního poměru.

Nejste si jistí, kdy vám může zaměstnavatel nařídit dovolenou?

Pomůžeme vám s právním posouzením vaší situace, vysvětlíme vaše práva a zajistíme jejich ochranu. Nabízíme rychlou a diskrétní konzultaci, odborné právní poradenství a expresní řešení do 48 hodin. Nečekejte, obraťte se na nás ještě dnes!

Ptáte se, jaké jsou tedy zásady pro určení čerpání dovolené?

Zaměstnavatel musí zaměstnanci oznámit dobu čerpání dovolené písemně, a to alespoň 14 dní předem, pakliže se společně nedomluvili na době kratší

Zaměstnanci musí být poskytnuta alespoň jedna část dovolené v rozsahu nejméně 2 týdnů vcelku. I zde platí, že je možné se společně domluvit jinak.

Zaměstnavatel nesmí určit čerpání dovolené na dobu, kdy zaměstnanec vykonává vojenské cvičení nebo službu v operačním nasazení, kdy je uznán dočasně práce neschopným, ani na dobu, po kterou je zaměstnankyně na mateřské dovolené nebo rodičovské dovolené a zaměstnanec na rodičovské dovolené.

 

Na dobu ostatních než shora vyjmenovaných překážek v práci na straně zaměstnance smí zaměstnavatel určit čerpání dovolené, jen pokud o to zaměstnanec požádá.

Zaměstnavatel je povinen určit zaměstnanci čerpání dovolené tak, aby dovolenou vyčerpal v celém vzniklém nároku v kalendářním roce, ve kterém mu právo na dovolenou vzniklo, ledaže v tom zaměstnavateli brání překážky v práci na straně zaměstnance nebo naléhavé provozní důvody.

Obraťte se na nás!