Odměna náleží zaměstnanci i tehdy, pokud zůstává během přestávky zaměstnavateli k dispozici

Ústavní soud dne 18. října 2021 vydal nález II. ÚS 1854/20, ve kterém se zabýval ústavní stížností stěžovatele, který požadoval po svém zaměstnavateli proplacení nečerpaných přestávek v práci. Stěžovatel pracoval na pozici hasič-strojník a jeho pracovní činnost spočívala i v neustálé připravenosti k zásahu, a to v případě požáru nejpozději do 3 minut i na nejvzdálenějším místě místa výkonu práce. Takto měl činit i v době plánovaných přestávek na jídlo a oddech.

Obecné soudy rozhodly tak, že stěžovateli žádná odměna nenáleží, přičemž zdůraznily, že stěžovatel během obědové pauzy nikdy nebyl povolán k výkonu práce a proto není důvod, ho za „držení pohotovosti na pracovišti“ odměňovat.

Ústavní soud se s rozhodnutím neztotožnil a nálezem rozhodnutí zrušil s odkazem na porušení základného práva stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci ve spojení s právem na soudní ochranu.

Ve svém nálezu Ústavní soud uvedl, že zda stěžovatelovo „držení pohotovosti“ během přestávek je či není pracovní dobou, vyplývá z podústavní právní úpravy.  V pracovněprávních vztazích je vždy třeba vymezit, zda je posuzovaný čas pracovní dobou nebo dobou odpočinku, třetí možnost právní úprava nepřipouští. K tomu, zda byly přestávky čerpané stěžovatelem neplacenými přestávkami dle první věty § 88 odst. 1 zákoníku práce, nebo placenou přiměřenou dobou na oddech a jídlo dle druhé věty § 88 odst. 1 zákoníku práce, Ústavní soud uvedl, že závisí na tom, zda stěžovatel ve svém zaměstnání vykonával „práce, které nemohou být přerušeny“.  Dle ustanovení § 88 odst. 1 zákoníku práce je totiž zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo; tato doba se však – na rozdíl od přestávky v práci – započítává do pracovní doby.

Ústavní soud v bodě 37. svého nálezu uvedl, že to, zda práci stěžovatele lze, či nelze během přestávky na jídlo přerušit, není dáno charakterem případného zásahu, nýbrž charakterem pracovní povinnosti (pohotovosti) uložené stěžovateli. Měl-li stěžovatel povinnost být připraven zasáhnout nejpozději do tří minut, a to i během plánované přestávky na jídlo a oddech, pak vykonával práci, která ze své povahy (být ve střehu, být připraven) nemohla být přerušena. A contrario, pokud by přestávka na jídlo a oddech byla skutečně dobou odpočinku, za kterou stěžovateli nenáležela odměna, pak by si během této doby mohl odpočinout i od povinnosti být zaměstnavateli k dispozici, což pojmově vylučuje povinnost pohotovosti.

Pro posouzení nároku stěžovatele je dle Ústavního soudu zcela irelevantní, zda během přestávek došlo, či nedošlo k potřebě zásahu, tedy zda byl stěžovatel někdy během přestávky „odvolán“ k hasičskému zásahu, nebo zda k potřebě zásahu nikdy nedošlo. Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde, či nikoli. Ústavní soud zde uvedl i shodné případy z praxe, kdy například pracovník ostrahy objektu dostane zaplaceno i za směny, kdy se nikdo nepokusil do objektu vloupat.

Pakliže bude mít zaměstnanec takovéto či obdobné povinnosti, náleží mu spravedlivá odměna, neboť aby mu nenáležela, je třeba, aby s neplacenými dobami odpočinku mohl zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, a to tedy i nebýt při jakékoli formě oddechu zaměstnavateli k dispozici.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.