Představme si situaci, že je soudem vymezen rozsah styku dítěte s druhým rodičem, tedy s rodičem, který dítě nemá ve své výlučné péči, ale dítě se s ním stýkat odmítá. Co bude dál? Jak správně postupovat?

Předně je nutné uvést, že soudy by při rozhodování o péči o dítě měly zohledňovat přání dítěte již v nalézacím řízení.

Hraniční věk pro „kvalifikované“ zohlednění přání dítěte při rozhodování o péči se v jednotlivých rozhodnutích soudů či nálezů Ústavního soudu mírně, nikoli však zvláště dramaticky, liší. Například v nálezech Ústavního soudu z roku 2019 lze nalézt stanovisko, podle nějž věk 10 let „je chápán jako hraniční a po jeho dosažení je zpravidla nezbytné zjišťovat názor či přání dítěte přímo před soudem, ledaže tomu brání zvlášť významné okolnosti.“, ale také stanovisko, podle kterého již věk 9 let dítěte „je chápán jako hraniční a po jeho dosažení je zpravidla nezbytné zjišťovat názor či přání dítěte přímo soudem, ledaže tomu brání zvlášť významné skutečnosti.“ Víceméně nám však tyto nálezy dávají vodítko, že cca od 9 let dítěte je nezbytné vzhledem k rozumové a emoční vyspělosti dítěte zjišťovat jeho postoj k věci.

V případě odmítání styku s rodičem je důležité zjistit důvod takového postoje právě v rámci nalézacího řízení. Následně je třeba vždy poměřovat v souladu s užitím principu proporcionality právo rodiče na styk s dítětem, a tedy podílení se na jeho výchově, a přání dítěte.

Náležité je rovněž zjistit, zda odmítání dítěte stýkat se s rodičem není důsledkem manipulace ze strany pečujícího rodiče. Pokud by tomu tak bylo, standardně by nemělo být přání dítěte bezpodmínečně vyhověno, jelikož takovýto odmítavý postoj, zapříčiněný pečujícím rodičem, by nemusel zcela odrážet vůli dítěte nýbrž vůli manipulujícího rodiče.

Celý článek najdete na portálu Právní Prostor ZDE