Společné jmění manželů

Společné jmění manželů vzniká uzavřením manželství. Jedná se o formu spoluvlastnictví, která vzniká mezi manžely. Do společného jmění manželů patří majetek, který získá jeden nebo oba manželé po dobu trvání manželství, avšak z tohoto pravidla stanovuje zákon několik výjimek (např. věci, které slouží k potřebě jednoho z manželů nebo věci které jeden z manželů nabyl darem či dědictvím). Součástí společného jmění manželů jsou i dluhy.

Společné jmění je možné smluvně modifikovat, tzv. předmanželskou smlouvou. Ta může společné jmění manželů vyloučit, že vůbec nevznikne a majetek zůstane ve výhradním vlastnictví každého z manželů, nebo jiným zákonem stanoveným způsobem upravit. 

Ke zrušení společného jmění manželů dochází rozvodem, smrtí nebo je možné zrušit a vypořádat společné jmění i v průběhu manželství. Majetek získaný před svatbou patří do výlučného vlastnictví jednoho z manželů.

Hlavním rozdílem mezi společným jměním a výhradním majetkem jednoho z manželů je ten, že s majetkem spadajícím do společného jmění manželů musí nakládat oba manželé společně, nejedná-li se o běžné záležitosti jako nákupy či opravy. Není tak možné proti vůli druhého manžela či bez jeho souhlasu rozhodnout o osudu majetku ve společném jmění manželů. 

Předmanželská smlouva určuje, co bude patřit do společného jmění manželů nebo zda chtějí mít manželé zcela oddělené jmění. Předmanželskou smlouvu lze sjednat i během manželství. 

Předmanželská smlouva znamená, že budoucí manželé si chtějí svůj majetek a finance řešit podle této smlouvy, nikoliv podle zákonných pravidel. Smluvní modifikaci společného jmění manželů je vhodné využít při očekávání většího zisku jednoho z manželů v průběhu manželství nebo při riskantním podnikání jednoho z manželů.

Při rozvodu se musí vypořádat majetek, který patří do společného jmění manželů. Předmanželská smlouva tak určí, jaký majetek do společného jmění manželů bude náležet a který nikoli. Vypořádání společného jmění manželů je tak jednodušší, protože manželé nemusí složitě vypořádávat společné jmění manželů, jelikož to je v důsledku předmanželské smlouvy již stanoveno.

Tuto skutečnost je vhodné uvést do návrhu na rozvod manželství.

Řízení o rozvodu manželství se zahajuje na návrh manželů nebo alespoň jednoho z nich. Návrh na rozvod musí mít písemnou podobu. Za podání návrhu na rozvod se platí soudní poplatek 2000 Kč. Návrh můžete podat k příslušnému okresnímu soudu, v jehož obvodu máte nebo jste měli poslední společné bydliště, pokud v tomto obvodu alespoň jeden z Vás stále bydlí. Pokud ani jeden z manželů v daném posledním společném bydlišti nebydlí, pak je příslušným okresní soud druhého z manželů, který návrh nepodává, jinak soud, ve kterém má bydliště manžel, který je současně navrhovatelem.

Návrh musí obsahovat podstatné náležitosti, jako jsou informace o příslušném soudu, čeho se návrh týká, identifikaci manželů, údaje o uzavření manželství, údaje o společných dětech a popis skutečností, které k rozvodu vedly, případně důkazy. Návrh musí být podepsaný, v případě společného návrhu oběma manžely.

K návrhu na rozvod manželství je nutno přiložit kopii oddacího listu, příp. rodného listu společného nezletilého dítěte. Pokud došlo k dohodě manželů, musí být přiložen i návrh na úpravu porozvodové péče o dítě a návrh na vypořádání svých majetkových poměrů.

Soud rozvede manželství v případě nesporného rozvodu poměrně rychle a bez zkoumání příčin rozvratu. 

K návrhu na rozvod manželství se vyjadřuje i Orgán sociálně-právní ochrany dítěte, v případech, že se rozhoduje i o úpravě péče k nezletilému dítěti.

Sporný rozvod je rozvod se zjišťováním příčin rozvratu manželství.

Sporný rozvod nastává, pokud jeden z manželů s rozvodem nesouhlasí. Manželé nejsou schopni se domluvit na vypořádání společného jmění manželů, ani ohledně péče o nezletilé dítě v době po rozvodu.

Snazší a rychlejší rozvod je rozvod nesporný. Návrh na nesporný rozvod podávají buď oba manželé společně nebo se druhý následně k návrhu připojí, jelikož s ním souhlasí.  

Podmínkou je, aby ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok a manželé spolu déle než šest měsíců nežili ve společné domácnosti. Současně je nutné splnit podmínku, že pokud jsou manželé rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, musí se dohodnout na úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po rozvodu a na úpravě svých majetkových poměrů, svého bydlení a popřípadě výživného pro dobu po rozvodu. 

Obě dohody vyžadují písemnou formu a podpisy musí být úředně ověřeny. Soud pak daný návrh schválí, aniž by zkoumal příčiny rozvratu manželství, a pokud nejsou významně ohroženy zájmy nezletilého dítěte.

Před rozvodem manželství musí soud rozhodnout o péči o dítě po rozvodu manželství. V případě, že se manželé na úpravě dohodnou, soud přihlédne k dohodě rodičů, pokud je v zájmu dítěte. Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, do střídavé péče, nebo do společné péče.

Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče vždy dbá na právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi. Dbá také na právo druhého rodiče, jemuž dítě nebude svěřeno, aby měl pravidelné informace o svém dítěti. Právo na styk s dítětem náleží vždy oběma rodičům.

Práva a povinnosti rodiče zůstávají po rozvodu oběma rodičům i bez ohledu na úpravu o péči dítěte. Omezit rodičovskou odpovědnost lze jen ve velmi závažných případech (závislost, násilné chování). Rodiče se tedy musí i po rozvodu umět domluvit na vzdělání, volnočasových aktivitách nebo zdravotním stavu dítěte. 

Vedle výše uvedeného samozřejmě stále existuje vyživovací povinnost obou rodičů.

Výše výživného není pevně stanovena. Výživné se určuje podle dvou základních faktorů. 

Prvním faktorem jsou majetkové poměry na straně povinného (rodiče). Druhým faktorem jsou pak potřeby a majetkové poměry na straně oprávněného (dítěte). Životní úroveň dítěte by měla být shodná s životní úrovní svých rodičů. 

Výše výživného může být měněna například na základě životních milníků dítěte jako je nástup na střední nebo vysokou školu. Výživné se stanovuje i s ohledem na další okolnosti, jako jsou např. kroužky, zdravotní stav, příprava na budoucí povolání a další.

Otec je určen otcem dítěte automaticky, pokud jsou rodiče v manželství. Pokud nejsou rodiče manželé, tak k určení otcovství může dojít podepsáním souhlasného prohlášení na matričním úřadě. Matka, dítě nebo domnělý otec mohou podat k soudu žalobu na určení otcovství. U soudu se nejčastěji rozhoduje na základě znaleckého posudku, kterým je test DNA.

Otec může popřít otcovství u soudu do šesti měsíců od chvíle, kdy se dozvěděl, že existují důvodné pochybnosti o tom, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce. Návrh může podat nejpozději do šesti let věku dítěte. Otcovství lze popřít i pokud rodiče podepsali souhlasné prohlášení, a to ve lhůtě 6 měsíců od sepsání takového prohlášení.  

Matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel. 

Pokud se dítě narodí před 160. dnem od uzavření manželství, stačí k popření, aby se mělo za to, že otcem dítěte není manžel matky, popře-li své otcovství. To neplatí, pokud o tom věděl, nebo s matkou v rozhodné době souložil.

Dítě může být svěřeno jiné osobě, pokud o dítě není schopen pečovat osobně ani jeden z rodičů nebo poručník. Rozhodnutí o svěření dítěte jiné osobě musí být vždy v souladu se zájmy dítěte. Soud zároveň stanoví rodičům rozsah výživného, které jsou povinni platit pečující osobě.

Svěření dítěte do péče jiné osoby má vždy přednost před péčí v ústavní výchově.

Soud současně dává zpravidla přednost osobě příbuzné nebo dítěti blízké, která se jej ujala, ledaže by to nebylo v souladu se zájmy dítěte.

Poručníkovi náleží rodičovská odpovědnost v celém rozsahu. Poručník je tedy ustanoven, pokud nezletilému dítěti chybí zákonný zástupce. 

Naopak opatrovníkovi náleží pouze některá práva a povinnosti, která určí soud. Jedná se o osobu, kterou soud ustanoví, je-li to v zájmu dítěte, a to pro konkrétní záležitosti. Příkladem opatrovníka může být opatrovník pro správu jmění, kolizní opatrovník v případě střetu zájmů dítěte a rodičů, opatrovník v řízení o osvojení.

Opatrovníka ustanovuje soud dítěti nebo osobě s duševním nebo mentálním postižením. Soud vždy uvádí, z jakého důvodu a v jakém rozsahu opatrovníka jmenuje. Soud současně vymezí práva a povinnosti opatrovníka a dobu na kterou je opatrovník jmenován.

Dítěti je ustanoven opatrovník například z důvodu hrozby střetu zájmů dítěte, nebo pokud zákonný zástupce nehájí dostatečně zájmy dítěte a vždy v situacích, stanoví-li tak zákon.

Opatrovníka může mít i dospělá osoba, která byla soudem omezena ve svéprávnosti.