Aktualita: Pokud uklouznete na namrzlém chodníku, můžete žádat o náhradu újmy

Aktualita: Pokud uklouznete na namrzlém chodníku, můžete žádat o náhradu újmy

Ústavní soud se ve svém novém nálezu ze dne 1. 12. 2021 sn. zn. II. ÚS 1991/20 zabýval náhradou újmy na zdraví za úraz na namrzlém chodníku. Stěžovatel uklouzl na namrzlém chodníku a utrpěl zlomeninu kotníku. Stalo se tak téměř 3 dny poté, kdy došlo k poslednímu zimnímu úklidu chodníku. Dle Ústavního soudu vlastníci nemovitostí mají primárně povinnost přilehlé chodníky ošetřovat v případě náledí či sněhu a odstraňovat z nich nečistoty.

Ústavní soud je toho názoru, že utrpí-li chodec újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný.

Ptáte se, co vlastně bude soud při přiznávání nároku na náhradu újmy v takovém případě posuzovat? Jelikož se pády na namrzlém chodníku stávají v zimním ročním období poměrně často, není překvapivé, že Ústavní soud se již touto problematikou zabýval. Konkrétně ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 nastínil Ústavní soud vodítko, co by všechno měly vzít soudy v potaz, pokud budou o náhradě újmy v takovém případě rozhodovat.

Ústavní soud tak stanovil, že domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví a uvádí, že tato újma mu vznikla kvůli stavu chodníku jako místní komunikace, je sice třeba, aby soudy zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. V rámci toho se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Dále ale pak Ústavní soud podotkl, že na druhé straně je ovšem třeba zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců.

A ptáte se, jak by vlastně soudy měly rozhodnout o přiznání náhrady a její výši? Ústavní soud stanovil, že o přiznání náhrady a o její výši se rozhodne podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Tyto své závěry pak musí obecné soudy promítnout do aplikace odpovědnosti za závadu ve schůdnosti, jak ji upravuje § 27 zákona o pozemních komunikacích, v konkrétním případě. Pojem závada ve schůdnosti upravený v § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích nemá nad rámec popsaných kritérií žádný další zvláštní obsah, má pouze zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi vlastníků a uživatelů pozemních komunikací. Přitom je nutné vycházet z principu úplné náhrady újmy na zdraví, tedy plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy.

Obecné soudy by měly předvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku brát v potaz jako jedno z kritérií pro posouzení konkrétních skutkových okolností případu, rozlišení na předvídatelnost či nepředvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku však nesmí být kritériem jediným. Ústavní soud ve svém prosincovém nálezu totiž stanovil, že utrpí-li chodec újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny) v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný. Je třeba na jedné straně zkoumat, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a na druhé straně zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.

Postup: Odmítnutí dědictví

Postup: Odmítnutí dědictví

Určitě si každý z nás dovede představit situaci, ve které pro dědice nebude výhodné přijmout dědictví a raději by dědictví vůbec nenabyl. Jednou z možností, jak dospět k tomu, aby dědic žádný majetek po zůstaviteli nezdědil, je odmítnutí dědictví.

Pro upřesnění dodáváme, že majetek tvoří jak aktiva, tak pasiva. To znamená, že součástí dědictví nemusejí být pouze aktiva, ale i dluhy. Pakliže dluh v konečném výsledku přesahuje aktiva a dědici toto bude známo, budou to zpravidla tyto situace, kdy dědic nebude chtít dědictví přijmout, a tedy ho bude chtít odmítnout. Rovněž uvádíme, že odmítnutí dědictví lze platně učinit až po smrti zůstavitele. V tomto je zásadní odlišnost od institutu zřeknutí se dědického práva.

Institut odmítnutí dědictví upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve svých ustanoveních § 1485 – 1490. Úvodní ustanovení k dané problematice stanoví, že dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout. Současná právní úprava vychází z toho, že nelze dědice nutit k tomu, aby dědictví přijala. Zároveň není třeba aktivního projevu vůle k tomu, aby k nabytí dědictví skutečně došlo. Podle minulé právní úpravy totiž platilo, že dědic musel podat tzv. dědickou přihlášku, která zahrnovala prohlášení, že osoba chce být dědicem.

Odmítnutí dědictví je zásadně časově omezené a zásadně platí, že uplyne-li lhůta k odmítnutí dědictví a dědic dědictví neodmítne, stane se povolaný dědic dědicem se všemi důsledky s tím souvisejícími a dědictví již nemůže odmítnout. Ustanovení § 1487 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu a že dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí. Výjimka z jednoměsíční lhůty je stanovena pro ty, kteří žijí v zahraničí. Tito lidé mohou odmítnout dědictví v tříměsíční lhůtě. Zákon také stanoví, že pokud zde jsou důležité důvody, soud dědici lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží.

Právní úprava však pro některé osoby omezuje možnosti odmítnutí dědictví. Je tomu tak například v případě, kdy je dědic právním předpisem či rozhodnutím soudu omezen ve svém právu disponovat se svým majetkem. Další příklad je uveden v insolvenčním zákoně, který stanoví, že právní jednání, kterým dlužník po prohlášení konkursu odmítne dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatné. Podobné platí i v případě schválení oddlužení, i zde právní jednání, kterým dlužník (dědic) za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře odmítne dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatné. Rovněž stát, který nabývá dědictví jako odúmrť, nemůže dědictví odmítnout (§ 1634 odst. 1).

Zákon ve svém ustanovení § 1486 stanoví, že odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl.

Zákon však také stanoví situace, kdy je odmítnutí dědictví neplatné či nicotné. Neplatné je podle ustanovení § 1489 tehdy, když odmítne dědic dědictví pod podmínkou, s výhradou nebo jen zčásti. K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li již dědic svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout (nicotnost).

Na závěr si Vám dovolujeme připomenout, že odmítnutí dědictví může za dědice učinit i zmocněnec. Zmocněnec však takto může učinit pouze na základě speciální plné moci (§ 1485 odst. 2)

Pokud si nejste jisti, zda je pro Vás dobré odmítnout dědictví případně máte k této problematice další otázky, neváhejte se obrátit na naší advokátní kancelář.

Odvolání daru pro nouzi

Odvolání daru pro nouzi

Darovali jste někomu dar a uvažujete o získání Vámi darovaného předmětu zpět? V tomto článku se dozvíte, jak postupovat v případě odvolání daru pro nouzi a rovněž za jakých podmínek vůbec můžete takové odvolání daru učinit.

Občanský zákoník (dále jen „OZ“) upravuje dva případy odvolání daru. Prvním případem je odvolání daru pro nouzi, druhým pak odvolání daru pro nevděk. Níže se dozvíte, jak probíhá odvolání daru pro nouzi.

Odvolání daru pro nouzi upravuje OZ ve svých ustanoveních § 2068 – § 2071. Jak je na první pohled zřejmé, zákonná úprava není nikterak rozsáhlá, což však neznamená, že odvolání daru pro nouzi je jednoduchou záležitostí. Jednou ze základních základ soukromého práva je zásada, že smlouvy mají být plněny (pacta sunt servada). Z toho lze dovodit, že možnost odvolat dar by měla být výjimečná a činěna pouze s ospravedlnitelným důvodem.

Ustanovení § 2068 odst. 1 stanoví, že „upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen, může dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal zpět nebo zaplatil jeho obvyklou cenu, nanejvýš však v tom rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě. Obdarovaný se může této povinnosti zprostit poskytováním toho, co je k této výživě potřeba.“ Předpokladem tedy je, že k darování již došlo a dar má obdarovaný ve svém vlastnictví.

Pokud se ptáte, co znamená pojem „nutná výživa“ ve výše citovaném ustanovení, tento pojem je třeba chápat jako zajištění základních potravin nezbytných k přežití, zajištění základního ošacení, zajištění možnosti základního bydlení a případně zajištění léků nezbytných k životu dárce. Podotýkáme, že při poskytnutí nutné výživy je třeba zohlednit i další dávky, které může dárce získat, jako například dávky v hmotné nouzi či příspěvek na bydlení apod.

Podle komentářové literatury k OZ dostupné na beck-online a v ní uvedeném názoru pana Petra Kasíka a Václava Bednáře, platí, že právo odvolat dar pro nouzi není možné uplatnit v případě, že je dárce právnická osoba. Je totiž třeba vycházet ze smyslu a účelu ustanovení, které zjevně vede k zajištění výživy své a výživy osob, kterým je výživou povinen. Místo pro extenzivní výklad zde podle názoru autorů není.

Cena obvyklá se bude posuzovat k okamžiku, kdy k samotnému darování došlo.

Obdarovaný však dárci dar zpět nemusí vydat, pokud se nachází v obdobné nouzi jako dárce.

Pokud se ptáte, jak to bude v případech, kdy osob obdarovaných bude více, a tedy která konkrétně bude muset dar nebo jeho obvyklou hodnotu dárci vydat, pak platí, že bylo-li obdarováno více osob, je ta, která byla obdarována dříve, povinna plnit jen v tom rozsahu, v jakém k výživě nestačí příspěvek později obdarovaného. To ve své podstatě znamená, že primárně bude dar či jeho obvyklou hodnotu vracet osoba, která byla obdarována nejpozději, tedy v nejbližším časovém úseku, ke kterému dárce odvolání daru činí.

Právo odvolat dat pro nouzi samo o sobě nepřechází na dárcovy dědice. Pakliže ale dárce neuplatní své právo odvolat dar pro nouzi a zároveň jsou zde osoby, ke kterým je dárce povinen výživou, mají tyto osoby právo požadovat za stejných podmínek, aby jim obdarovaný doplnil to, čeho dárce nemůže poskytnout.

Ptáte se ale, co nastane v případě, že ten, komu jste dar darovali již dar nemá, a nemá ani jeho plnou hodnotu? V takovém případě platí, že odvolání daru pro nouzi zavazuje obdarovaného k vydání toho, co mu z takového darování ještě zbývá. Zde je však na místě upozornit, že výše uvedené neplatí, zbavil-li se obdarovaný daru, aby vydání zmařil.

Na závěr upozorňujeme, že právo odvolat dar pro nouzi nemá dárce, který si stav nouze přivodil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.

Odměna náleží zaměstnanci i tehdy, pokud zůstává během přestávky zaměstnavateli k dispozici

Odměna náleží zaměstnanci i tehdy, pokud zůstává během přestávky zaměstnavateli k dispozici

Ústavní soud dne 18. října 2021 vydal nález II. ÚS 1854/20, ve kterém se zabýval ústavní stížností stěžovatele, který požadoval po svém zaměstnavateli proplacení nečerpaných přestávek v práci. Stěžovatel pracoval na pozici hasič-strojník a jeho pracovní činnost spočívala i v neustálé připravenosti k zásahu, a to v případě požáru nejpozději do 3 minut i na nejvzdálenějším místě místa výkonu práce. Takto měl činit i v době plánovaných přestávek na jídlo a oddech.

Obecné soudy rozhodly tak, že stěžovateli žádná odměna nenáleží, přičemž zdůraznily, že stěžovatel během obědové pauzy nikdy nebyl povolán k výkonu práce a proto není důvod, ho za „držení pohotovosti na pracovišti“ odměňovat.

Ústavní soud se s rozhodnutím neztotožnil a nálezem rozhodnutí zrušil s odkazem na porušení základného práva stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci ve spojení s právem na soudní ochranu.

Ve svém nálezu Ústavní soud uvedl, že zda stěžovatelovo „držení pohotovosti“ během přestávek je či není pracovní dobou, vyplývá z podústavní právní úpravy. V pracovněprávních vztazích je vždy třeba vymezit, zda je posuzovaný čas pracovní dobou nebo dobou odpočinku, třetí možnost právní úprava nepřipouští. K tomu, zda byly přestávky čerpané stěžovatelem neplacenými přestávkami dle první věty § 88 odst. 1 zákoníku práce, nebo placenou přiměřenou dobou na oddech a jídlo dle druhé věty § 88 odst. 1 zákoníku práce, Ústavní soud uvedl, že závisí na tom, zda stěžovatel ve svém zaměstnání vykonával „práce, které nemohou být přerušeny“. Dle ustanovení § 88 odst. 1 zákoníku práce je totiž zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo; tato doba se však – na rozdíl od přestávky v práci – započítává do pracovní doby.

Ústavní soud v bodě 37. svého nálezu uvedl, že to, zda práci stěžovatele lze, či nelze během přestávky na jídlo přerušit, není dáno charakterem případného zásahu, nýbrž charakterem pracovní povinnosti (pohotovosti) uložené stěžovateli. Měl-li stěžovatel povinnost být připraven zasáhnout nejpozději do tří minut, a to i během plánované přestávky na jídlo a oddech, pak vykonával práci, která ze své povahy (být ve střehu, být připraven) nemohla být přerušena. A contrario, pokud by přestávka na jídlo a oddech byla skutečně dobou odpočinku, za kterou stěžovateli nenáležela odměna, pak by si během této doby mohl odpočinout i od povinnosti být zaměstnavateli k dispozici, což pojmově vylučuje povinnost pohotovosti.

Pro posouzení nároku stěžovatele je dle Ústavního soudu zcela irelevantní, zda během přestávek došlo, či nedošlo k potřebě zásahu, tedy zda byl stěžovatel někdy během přestávky „odvolán“ k hasičskému zásahu, nebo zda k potřebě zásahu nikdy nedošlo. Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde, či nikoli. Ústavní soud zde uvedl i shodné případy z praxe, kdy například pracovník ostrahy objektu dostane zaplaceno i za směny, kdy se nikdo nepokusil do objektu vloupat.

Pakliže bude mít zaměstnanec takovéto či obdobné povinnosti, náleží mu spravedlivá odměna, neboť aby mu nenáležela, je třeba, aby s neplacenými dobami odpočinku mohl zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, a to tedy i nebýt při jakékoli formě oddechu zaměstnavateli k dispozici.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.

Rok 2021 na českých silnicích – rozhovor pro ČT24

Jaký byl rok na českých silnicích v roce 2021. Najdete nás na 01:07:00 –> klikněte zde.

Věděli jste, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění by mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají?

Věděli jste, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění by mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají?

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje ustanovení § 88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V předmětném ustanovení jsou stanoveny tři podmínky, které musí být splněny kumulativně, tj. musí být splněny všechny současně. V případě kumulativního splnění těchto podmínek, soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu.

Ústavní soud se ve svém nálezu III. ÚS 1873/21 ze dne 14. 9. 2021 zabýval situací, kdy odsouzený podal již druhý návrh na podmíněné propuštění a Městským soudem v Praze tento návrh byl zamítnut. V napadeném usnesení Městský soud v Praze neuvedl, jak má odsouzený dosáhnout toho, aby napříště jeho žádosti o podmíněné propuštění mohlo být soudem vyhověno. Právě tento fakt byl Městskému soudu vytýkán Ústavním soudem ve výše zmíněném nálezu, když Ústavní soud v nálezu uvedl, že podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být rovněž jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Teprve uvedením konkrétních důvodů, proč žádosti odsouzeného nebylo vyhověno, a to důvodů, které odsouzený mohl a může v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ovlivnit, jej soudy mohou vést ke změně.

V napadeném usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění, odsouzený žádný takový návod nedostal, s výjimkou doporučení, aby setrval ve své snaze i v aktivním přístupu k výkonu trestu, neboť právě to by dle soudu mohlo být v budoucnu důvodem ke změně jeho názoru o splnění prognózy vedení řádného života. Rovněž ze zamítavého usnesení nevyplývalo, proč za těchto okolností soud nemohl již nyní dospět k tomu, že došlo k naplnění podmínky.

Ústavní soud napadení rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil, neboť došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž ve svém nálezu stanovil, že Městský soud v Praze tak ve svém novém rozhodnutí materiálně posoudí, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění a shledá-li, že tomu tak není, měl by svůj závěr pečlivě odůvodnit, aby bylo zřejmé, že jeho rozhodnutí není výsledkem libovůle, ale skutečně přesvědčivé, racionální a přezkoumatelné úvahy soudu.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.

Za jakých podmínek může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci dovolenou

Cikr.cz / Blog / Práva cestujicích letecky / Za jakých podmínek může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci dovolenou

Zákoník práce ve svém ustanovení § 211 přiznává zaměstnanci za splnění zákonných podmínek právo na dovolenou. V zásadě až na zákonné výjimky (jako např. pedagogičtí pracovníci, akademičtí pracovních vysokých škol či zaměstnanci zaměstnavatele, kterým je například stát, územní samosprávný celek, státní fond) činí výměra dovolené nejméně 4 týdny v kalendářním roce.

Věděli jste však, že Vám zaměstnavatel může termín dovolenou nařídit? Povinnost určit nástup na dovolenou má podle zákoníku práce výlučně zaměstnavatel. Je to právě zaměstnavatel, kdo je odpovědný za to, že dovolená zaměstnance bude řádně vyčerpána. Pakliže by nedošlo k řádnému vyčerpání dovolené, zaměstnavatel by se podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, dopustil přestupku. Zákon naopak nestanovuje povinnost určit si dovolenou zaměstnanci. O porušení povinnosti nařídit zaměstnanci dovolenou by se však nejednalo například v tom případě, že by zaměstnavatel prokázal, že dovolenou zaměstnanci nemohl určit z důvodu překážek v práci na straně zaměstnance.

Podle ustanovení § 217 odst. 4 totiž platí, že pokud na straně zaměstnance přetrvávají překážky v práci, zaměstnavatel v takové době nemůže dovolenou nařídit.

Zaměstnavatel je podle § 217 odst. 1 povinen určenou dobu zaměstnanci oznámit písemně alespoň 14 dní předem, pokud se se zaměstnancem nedohodne na kratší době. Komentářová literatura uvádí, že určení dovolené zaměstnanci je jednostranné právní jednání a pakliže nebude dodržena písemná forma, jedná se o neplatné právní jednání. Takové neplatné jednostranné právní jednání dle komentářové literatury nelze zhojit, což ve své podstatě znamená, že pokud nedojde k dodržení ústního pokynu zaměstnavatele o nařízení dovolené zaměstnancem a zaměstnanec dovolenou čerpat nebude, neporušuje tím žádné své povinnosti, které vyplývají z pracovního poměru.

Nejste si jistí, kdy vám může zaměstnavatel nařídit dovolenou?

Pomůžeme vám s právním posouzením vaší situace, vysvětlíme vaše práva a zajistíme jejich ochranu. Nabízíme rychlou a diskrétní konzultaci, odborné právní poradenství a expresní řešení do 48 hodin. Nečekejte, obraťte se na nás ještě dnes!

Zaměstnavatel musí zaměstnanci oznámit dobu čerpání dovolené písemně, a to alespoň 14 dní předem, pakliže se společně nedomluvili na době kratší

Zaměstnanci musí být poskytnuta alespoň jedna část dovolené v rozsahu nejméně 2 týdnů vcelku. I zde platí, že je možné se společně domluvit jinak.

Zaměstnavatel nesmí určit čerpání dovolené na dobu, kdy zaměstnanec vykonává vojenské cvičení nebo službu v operačním nasazení, kdy je uznán dočasně práce neschopným, ani na dobu, po kterou je zaměstnankyně na mateřské dovolené nebo rodičovské dovolené a zaměstnanec na rodičovské dovolené.

Na dobu ostatních než shora vyjmenovaných překážek v práci na straně zaměstnance smí zaměstnavatel určit čerpání dovolené, jen pokud o to zaměstnanec požádá.

Zaměstnavatel je povinen určit zaměstnanci čerpání dovolené tak, aby dovolenou vyčerpal v celém vzniklém nároku v kalendářním roce, ve kterém mu právo na dovolenou vzniklo, ledaže v tom zaměstnavateli brání překážky v práci na straně zaměstnance nebo naléhavé provozní důvody.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.