Novela zákona o elektronických komunikacích a shromažďování souborů cookies

Novela zákona o elektronických komunikacích a shromažďování souborů cookies

Dne 18. října 2021 byla ve sbírce zákonů vyhlášena novela zákona o elektronických komunikacích. Schválená novela se mimo jiného dotýká i právní úpravy užívání souborů cookies. Novela nově zavádí tzv. princip opt-in, resp. je nově potřeba aktivního souhlasu uživatele se shromažďováním souborů cookies.

Do této doby se používal tzv. princip opt-out. Tento princip znamenal, že provozovatel webu tak mohl ke shromažďování cookies přistupovat s relativní volností. Limitace pro provozovatele byl pouze aktivní nesouhlas návštěvníka webu. To znamená, že uživatel musel dát aktivní nesouhlas k tomu, aby „jeho“ cookies nebyly provozovatelem shromažďovány. Pakliže tak neučinil, provozovatel webu mohl tyto soubory cookies shromažďovat.

Od 1.1.2022 dochází ale k významné změně. Již neplatí tzv. princip opt-out, ale tzv. princip opt-in. Nyní již není třeba aktivního nesouhlasu uživatele, ale naopak je třeba jeho aktivního souhlasu. To ve své podstatě znamená, že uživatel musí udělit svůj aktivní souhlas k tomu, aby provozovatel webu mohl shromažďovat cookies soubory z jeho zařízení. Princip tzv. opt-in režimu byl zamýšlen Směrnicí Evropského parmalentu a Rady od samého začátku. Vlivem nedokonalé transpozice ePrivacy směrnice (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací, Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) byla zapříčiněna nepřehlednost ustanovení, což vedlo k různým výkladům a přístupům a v úplném konci k nejednotnosti v přístupu ke zpracování cookies.

Problematické bylo především znění ustanovení § 89 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., zákon o elektronických komunikacích ve znění od 2.8.2021 – 31.12.2021, které stanovilo, že „každý, kdo hodlá používat nebo používá sítě elektronických komunikací k ukládání údajů nebo k získávání přístupu k údajům uloženým v koncových zařízeních účastníků nebo uživatelů, je povinen tyto účastníky nebo uživatele předem prokazatelně informovat o rozsahu a účelu jejich zpracování a je povinen nabídnout jim možnost takové zpracování odmítnout“.  Právě z tohoto znění se v rozporu s původně zamýšleným unijním záměrem dovozoval princip tzv. opt-out.

Po novelizaci výše zmíněné ustanovení stanoví, že „každý, kdo hodlá používat nebo používá sítě elektronických komunikací k ukládání údajů nebo k získávání přístupu k údajům uloženým v koncových zařízeních účastníků nebo uživatelů, získá od těchto účastníků nebo uživatelů předem prokazatelný souhlas s rozsahem a účelem jejich zpracování“. I nadále však zůstává výjimka pro tzv. technické nebo nezbytné cookies, na které se potřeba předchozího aktivního souhlasu nevztahuje.

Souhlas uživatele musí splňovat požadované znaky stanovené GDPR. Musí tedy být svobodný, aktivní, informovaný, konkrétní a předchozí.

Pokud máte k výše zmíněné problematice dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář.

Odvolání daru pro nevděk

Odvolání daru pro nevděk

V minulém článku jste se mohli dozvědět, za jakých okolností lze odvolat dar pro nouzi, jakožto další informace k odvolání daru pro nouzi. Občanský zákoník (dále jen „OZ“) upravuje dva případy odvolání daru. Prvním případem je odvolání daru pro nouzi, druhým pak odvolání daru pro nevděk. V tomto článku se zaměříme, stejně jako v článku předešlém, na institut odvolání daru. Tentokrát již ale nikoli pro nouzi, ale pro nevděk.

Základní ustanovení § 2072 odst. 1 stanoví, že „ublíží-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny“. Z citovaného ustanovení plyne, že nevděk má směřovat vůči osobě dárce, to znamená tomu, kdo „dává dar“, a ne vůči dalším osobám. Musí se jednat o jednání úmyslné nebo z hrubé nedbalosti, které má za následek ublížení dárci. Ustanovení není tedy konstruováno čistě objektivně, ale hraje zde roli i subjektivní kritérium. Navíc musí být naplněna podmínka, že se jedná zároveň i o zjevné porušení dobrých mravů.

Podle komentářové literatury dostupné na beck-online platí, že ačkoliv není v citovaném ustanovení zmíněno, že o zjevné porušení dobrých mravů se může jednat i v případech, kdy obdarovaný ublíží osobě dárci blízké, tak i některé chování vůči těmto osobám může vést k tomu, že dárce bude moci odvolat dar pro nevděk, protože často takové jednání povede k faktickému ublížení dárci samotnému. Jako příklad může sloužit situace, kdy obdarovaný zraní dárcova syna.

Z výše citovaného ustanovení plyne, že odvolat dar pro nevděk může dárce jen v případě, kdy jednání obdarovanému neprominul. Ptáte se, jak vlastně takové prominutí probíhá? Samotné prominutí nepředpokládá žádnou formu, tudíž může být provedeno i ústně, ale například i konkludentně či mlčky. Petr Kasík a Václav Bednář v komentářové literatuře uvádí, že za prominutí mlčky lze považovat neuplatnění práva na odvolání daru v roční lhůtě. Pakliže dojde k prominutí takového jednání, nemůže již dárce své rozhodnutí změnit. Obdarovaný by se proti němu musel dopustit dalšího jednání, které dárci ublíží a bude ho možno považovat za nevděk.

OZ v ustanovení § 2072 odst. 2 stanoví, že „odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké“. Dle většinového názoru právníků platí, že ve zmíněném ustanovení se jedná o nesprávnost textu, neboť se má jednat o osobu dárci blízkou, a to s ohledem na účel a smysl celé úpravy odvolání daru pro nevděk.

Právo odvolat dar pro nevděk přechází na dárcova dědice, pokud zabránil obdarovaný dárci v odvolání daru nebo pokud dárci v odvolání zabránila vyšší moc.

Na rozdíl od odvolání daru pro nouzi zákon pro odvolání daru pro nevděk stanoví lhůtu 1 rok ode dne, co obdarovaný dárci ublížil. V případě dědiců je to 1 rok od smrti dárce. Pokud je dar odvolán v pozdější době, soud k odvolání nepřihlédne, jen pokud takovou skutečnost namítne obdarovaný.

Stejně jako u odvolání daru pro nouzi, i zde platí, že odvolání daru pro nevděk zavazuje obdarovaného k vydání toho, co mu z takového darování ještě zbývá. Zde je však na místě upozornit, že výše uvedené neplatí, zbavil-li se obdarovaný daru, aby vydání zmařil.

Pokud byste měli k tématu nějaké otázky, určitě se neváhejte obrátit na advokátní kancelář.

Věděli jste, že i slib daru je závazný?

Věděli jste, že i slib daru je závazný?

Možná některé z Vás překvapí, že i slib může zavazovat k následnému plnění. Nejedná se však pochopitelně o všechny sliby a ani tomu tak nebude ve všech případech. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník však výslovně pamatuje na situaci, kdy jeden člověk druhému slíbí věc darovat, ale k samotnému darování následně již nedojde.

Institut slibu daru je upraven v ustanovení § 2056 občanského zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že kdo druhému dar jen slíbí, není zavázán darovat, ale ten, kdo slib obdržel, má právo, aby mu slibující nahradil náklady účelně vynaložené v očekávání daru. Z předešle zmíněného tak vyplývá, že slibující nemá povinnost skutečně darovat, ale pakliže někomu slíbí, že v budoucnu daruje, pak ho stíhá povinnost nahradit náklady účelně vynaložené, které druhá strana vynaložila v očekávání, že dojde k darování.

Darování je jen to právní jednání, které bylo založeno smlouvou. Na první pohled by se mohlo zdát, že darování je jednostranné, ale není tomu tak. Darovací smlouva je smlouva dvoustranná, kde jedna strana daruje a druhá osoba tento dar musí přijmout. Pokud však jedna strana dá té druhé pouze slib, že v budoucnu daruje a zároveň nebude uzavřena například smlouva budoucí, tato strana nemá povinnost darovat, protože slib, který dala, nezavazuje k budoucímu uzavření darovací smlouvy a k darování. Darovací slib je totiž jednostranným právním jednáním. Pokud se tedy strana rozhodne nedarovat, nelze se domáhat po druhé straně toho, aby v budoucnu skutečně uzavřela darovací smlouvu.

Ptáte se, jak vlastně onen slib daru musí vypadat? Jak již bylo výše zmíněno, i darovací slib je právním jednáním, a proto musí splňovat náležitosti pro právní jednání. Pan doktor Pilík ve svém článku v Právních rozhledech 17/2015 uvádí, že musí v prvé řadě dojít k identifikaci toho, komu je slib určen. Pilík tak dovozuje z toho, že slib daru je adresované právní jednání, což znamená, že slib musí mít adresáta. Základem slibu daru je podle něj samotné slíbení daru někomu jinému. Zde zdůrazňuje, že jde o pouhé slíbení. Jako další náležitost Pilík uvádí, že musí dojít k vymezení předmětu daru. K tomuto dodává, že jelikož právní úprava nestanoví více, je třeba trvat na tom, že postačí obecné vymezení. Dar by však mělo být možno identifikovat. Co se týká formy, zákon žádnou formu pro slib daru nestanoví, tudíž je třeba vycházet z obecné zásady bezformálnosti právních jednání tak, jak je uvedeno v první části § 559 občanského zákoníku.

A jaké že jsou vlastně v těchto případech následky slibu daru? Ten, kdo slib daru obdrží a následně v dobré víře učiní nějaké kroky, které mají s očekávaným darem souvislosti, je zákonem chráněn. Ochrana se zde promítá v tom, že dárce má povinnost uhradit náklady, které druhé straně v souvislosti se slibem daru vznikly. Zákon stanoví, že se hradí jen účelně vynaložené náklady. Nebude se tedy jednat o každý náklad, který strana vynaloží. Zároveň strana, která náklady vynaložila, musí být v dobré víře. Jako příklad účelně vynaložených nákladů mohou sloužit cestovní náklady, které ten, kdo dar očekává, vynaloží na cestu k tomu, kdo slíbil darovat.

Pokud byste měli k institutu darování či slibu daru nějaké otázky, určitě se neváhejte obrátit na advokátní kancelář.

Napsali jsme – naše externí publikace (aktualizováno 29.11.2021)

 

25.11.2021 – Neočkovaní v Česku se chtějí nakazit. Policie: Je to za hranou zákona – Komentář Štěpána Ciprýna pod nadpisem “Až tři roky vězení”

2.12.2020 – Prymulovy poslední dny ve funkci. Žádal o výjimku pro firmu Abbott – Advokátní kancelář Ciprýn a kiršner se vyjádřila k poručení, které došlo při distribuci antigenních testů – ty neobsahovali návod k použití v češtině

7. 05. 2020 – Piráti: Kraje kupovaly dodávky respirátorů zcela neznámé kvality bez platného certifikátu – Advokátní kancelář Ciprýn a kiršner poskytla právní stanovisko Pirátské straně

20. 3. 2019 – Moskva si stěžuje. V Česku se prý kolem pronájmu bytů pro ruskou ambasádu ‚vyvolává nezdravá atmosféra – zastupovali jsme úspěšně nájemníky předmětných nemovitostí

15. 12. 2018 – Odpovědnost za řízení zatím nese člověk. Otázka je, jak dlouho – náš článek na idnes.cz

Sledujte nás na
soc. sítích

I nadále si bude moci oprávněný vybrat k vymáhání svého dluhu jakéhokoli exekutora

Požadavek na zavedení principu teritoriality do vymezení exekutorské působnosti postrádá ústavně právní rozměr

Ústavní soud se zabýval návrhem 25 senátorů Senátu Parlamentu České republiky. Senátoři se domáhali zrušení části zákona  č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v § 28 ve slovech první věty „kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a“ a § 38 odst. 1 první věty, která zní: „V exekučním návrhu musí být označen exekutor, který má exekuci vést, s uvedením jeho sídla.“. Skupina senátorů návrh odůvodňovala porušením principu právního státu a porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Na úvod je vhodné říci, co se rozumí pojmem teritoriality. Ústavní soud uvedl, že pod pojmem „teritorialita“ je třeba chápat situace, ve kterých místně příslušný soudní exekutor dostává přiděleny případy od místně příslušného soudu, a to takzvaně „rovnoměrně“, tedy např. podle pořadí, v jakém se jednotlivé případy dostaly do fáze, v níž mohou být předány soudnímu exekutorovi k vymožení pohledávky oprávněného (rovný nápad).

Senátoři se domnívali, že soudní exekutor veden snahou o ekonomický profit své činnosti a nabízející své služby na celorepublikovém „exekučním trhu“ může nabízet (a nabízí) rámcovým oprávněným nestandardní podmínky či ústupky (např. v podobě nepožadování záloh na náklady exekuce či odpuštění úhrady nákladů exekuce při jejím zastavení pro nemajetnost povinného). Což je neslučitelné s představou o nezávislém a nestranném rozhodování exekutorů tak, jak je stanoveno v ustanovení § 2 exekučního řádu.

Podle ustanovení § 28 platí, že exekuci  vede ten exekutor, kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a který je zapsán v rejstříku zahájených exekucí. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu. Senátoři v návrhu zastávali názor, že z citovaného ustanovení je zřejmé, že soudní exekutor musí mít velice často nějaký poměr k oprávněné osobě (třebaže obvykle nemusí jít o poměr příbuzenský či přátelský). V takovém prostředí nelze zajistit nezávislé a objektivní rozhodování o právech a povinnostech jak oprávněného, tak i povinného. 

Čl. 38 odst. 1 Listiny upravuje právo na zákonného soudce a senátoři dovozovali, že toto právo by mělo nalézt svoje uplatnění i u soudních exekutorů. Provedení tohoto práva je dle názoru senátorů realizovatelné pouze tak, že jednotlivé věci jsou přidělovány k projednání na základě předem stanoveného systému či rozvrhu. 

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 15/18 uvedl, že je všeobecně známé, že postavení soudního exekutora je charakteristické svou smíšenou povahou. Soudní exekutor vystupuje na jedné straně v postavení veřejného činitele (exekučního soudu), vydává usnesení závazná pro jejich adresáty, rozhoduje o odvolání a činí úkony, které v jiných případech náležejí soudcům. Na druhé straně má ale zároveň postavení s prvky podnikatelské činnosti, jehož cílem je generovat prostředky nutné k pokrytí nákladů spojených s exekucí a zisk. Jde tedy o svého druhu podnikatele, kterého právo v určitých věcech omezuje, stejně jako soudce.

Ústavní soud v nálezu uvedl, že čl. 38 odst. 1 Listiny dopadá dle jazykového vyjádření pouze na soudce a ne i na soudní exekutory. A dále se ve svém nálezu zabýval pouze tím, zda je platná právní úprava, která umožňuje zcela neomezený výběr soudního exekutora, schopna zasáhnout nebo omezit nezávislost a nestrannost soudních exekutorů, a tím porušit čl. 36 odst. 1 Listiny. 

V bodě č. 57 nálezu Ústavní soud došel k závěru, že exekuční řád, jak byl koncipován, a bez ohledu na to, jak jeho novelizace na jedné straně rozšiřovaly rozhodovací pravomoci soudních exekutorů, na straně druhé zužovaly možnosti soudů zasahovat do jejich činnosti, poskytuje dostatečné záruky pro nezávislý výkon exekuční činnosti. Byť jsou tyto institucionální záruky ve srovnání se soudci nižší, jsou z pohledu Ústavního soudu stále na dostatečné úrovni. 

Ústavní soud přiznal, že současná právní úprava není prosta nedostatků a jako vyskytující se problém uvedl například to, že jeden z účastníků řízení (ve většině případů povinný) má ztížený přístup k informacím o řízení, neboť sídlo exekutorského úřadu může být od jeho bydliště (sídla) značně vzdálené. Ustanovení § 94 odst. 2 exekučního řádu sice umožňuje v odůvodněných případech zaslat exekuční spis jinému exekutorovi, v jehož kanceláři je možné do něho nahlédnout, avšak náklady spojené s dopravou jdou v takovém případě k tíži žadatele. Z tohoto pohledu není vyloučeno dotčení principu rovnosti účastníků řízení, avšak podle Ústavního soudu tato skutečnost nemá potenciál zásadně ovlivňující rovnost účastníků exekučního řízení, když v současnosti existuje celá řada možností komunikace na dálku (zejména elektronicky).

Závěrem je v nálezu konstatováno, že by mělo být především věcí politického rozhodnutí zákonodárce, aby určil, na který ze zmiňovaných a z pohledu Ústavního soudu srovnatelných (a v obou případech i legitimních) zájmů je případně třeba klást větší důraz. Zda je pro funkceschopnost soustavy vymáhání dluhů důležitější zájem na ochraně věřitelů, k čemuž směřuje zachování stávajícího systému, nebo naopak – podle senátorů – je třeba tento zájem potlačit a vyzdvihnout potřebu ochrany dlužníků. Z hlediska Ústavního soudu jsou oba tyto zájmy rovnocenné.

Ústavní soud tak návrh senátorů zamítl.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.

Věděli jste, že za krádež kabátu v restauraci zpravidla bude odpovídat provozovatel restaurace?

Věděli jste, že za krádež kabátu v restauraci zpravidla bude odpovídat provozovatel restaurace?

Znáte to, jdete do restaurace či obdobného zařízení, odložíte si na věšák kabát a všimnete si, že nad věšákem provozovatel umístil nápis „za odložené věci neručíme“. Je tomu ale skutečně tak? Zbaví se provozovatel touto prostou větou své odpovědnosti?

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravuje ve svém ustanovení § 2945 škodu na odložené věci. V odstavci prvním se stanoví, že je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci.

Podle komentářové literatury dostupné na beck-online.cz má toto ustanovení předně poskytovat zvýšenou ochranu před rizikem vznikajícím v důsledku toho, že návštěvník určitého provozu dočasně ztrácí možnost opatrovat svoji věc, kterou odkládá proto, aby mohl čerpat službu, která je nabízena provozovatelem. Zákazník tak ztrácí faktickou možnost bezprostředního dohledu nad svou věcí.

Je však třeba uvést, že podle komentovaného ustanovení provozovatel bude odpovídat za ztrátu kabátu pouze v případě, že došlo k odložení věci na místo k tomu určené. Toto místo bude zpravidla již zmíněný věšák na kabáty. Provozovatel tak nebude odpovídat za ukradený kabát, pakliže dojde ke krádeži kabátu, který byl umístěn například na židli. Toto ale neplatí za situace, kdy je zmiňované „místo k tomu určené“ již plně obsazeno a zákazníkovi tak nezbude nic jiného, než kabát umístit právě třeba na židli nebo na jiné obvyklé místo. Pokud nebude ze strany provozovatele určeno místo k odkládání kabátů či jiných oděvů, pak platí, že provozovatel bude odpovídat za ztrátu těchto věcí i v případě, kdy tyto věci byly odloženy na místech, kam se obvykle takovéto věci odkládají. Těmito místy mohou být například již zmíněná židle, parapet okna apod.

Chráněné jsou pouze věci, jejichž odložení je nutné. Pokud si tak zákazník restaurace odloží například místo kabátu boty, pravidlo o odpovědnosti provozovatele se zde neuplatní. Jiná situace by mohla nastat v případě čajovny, kde k možnosti čerpání služby patří vyzutí bot.

Právní prostředí se shoduje na tom, že věta „za odložené věci neručíme“ nemůže provozovatele zprostit odpovědnosti. I přes to, že provozovatel tuto větu vyvěsí ve své provozovně, nedochází tak k jeho zbavení odpovědnosti a v případě, kdy dojde k odcizení kabátu, provozovatel stále za škodu odpovídá.

Dovolujeme si Vás upozornit, že zákon stanoví i lhůtu, ve které je třeba nárok u provozovatele uplatnit. Tato lhůta je zákonem stanovená jako lhůta bez zbytečného odkladu. Nejvhodnější tak bude, když provozovateli krádež Vašeho kabátu oznámíte ihned. V opačném případě by se mohlo stát, že Vám soud nárok na náhradu škody nepřizná. Soud by však nárok nepřiznal jen tehdy, pokud by provozovatel namítl, že lhůta bez zbytečného odkladu nebyla dodržena.

Na úplný závěr dodáváme, že uplatnění nároku na náhradu škody u provozovatele nutně neznamená, že skutečně musíte vyhledat, která osoba je provozovatelem podniku a jít přímo za touto osobou. Plně postačí, pokud krádež Vaší věci oznámíte například personálu.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.

Aktualita: Pokud uklouznete na namrzlém chodníku, můžete žádat o náhradu újmy

Aktualita: Pokud uklouznete na namrzlém chodníku, můžete žádat o náhradu újmy

Ústavní soud se ve svém novém nálezu ze dne 1. 12. 2021 sn. zn. II. ÚS 1991/20 zabýval náhradou újmy na zdraví za úraz na namrzlém chodníku. Stěžovatel uklouzl na namrzlém chodníku a utrpěl zlomeninu kotníku. Stalo se tak téměř 3 dny poté, kdy došlo k poslednímu zimnímu úklidu chodníku. Dle Ústavního soudu vlastníci nemovitostí mají primárně povinnost přilehlé chodníky ošetřovat v případě náledí či sněhu a odstraňovat z nich nečistoty.

Ústavní soud je toho názoru, že utrpí-li chodec újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný.

Ptáte se, co vlastně bude soud při přiznávání nároku na náhradu újmy v takovém případě posuzovat? Jelikož se pády na namrzlém chodníku stávají v zimním ročním období poměrně často, není překvapivé, že Ústavní soud se již touto problematikou zabýval. Konkrétně ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 nastínil Ústavní soud vodítko, co by všechno měly vzít soudy v potaz, pokud budou o náhradě újmy v takovém případě rozhodovat.

Ústavní soud tak stanovil, že domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví a uvádí, že tato újma mu vznikla kvůli stavu chodníku jako místní komunikace, je sice třeba, aby soudy zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. V rámci toho se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Dále ale pak Ústavní soud podotkl, že na druhé straně je ovšem třeba zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. 

A ptáte se, jak by vlastně soudy měly rozhodnout o přiznání náhrady a její výši? Ústavní soud stanovil, že o přiznání náhrady a o její výši se rozhodne podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Tyto své závěry pak musí obecné soudy promítnout do aplikace odpovědnosti za závadu ve schůdnosti, jak ji upravuje § 27 zákona o pozemních komunikacích, v konkrétním případě. Pojem závada ve schůdnosti upravený v § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích nemá nad rámec popsaných kritérií žádný další zvláštní obsah, má pouze zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi vlastníků a uživatelů pozemních komunikací. Přitom je nutné vycházet z principu úplné náhrady újmy na zdraví, tedy plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy.

Obecné soudy by měly předvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku brát v potaz jako jedno z kritérií pro posouzení konkrétních skutkových okolností případu, rozlišení na předvídatelnost či nepředvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku však nesmí být kritériem jediným. Ústavní soud ve svém prosincovém nálezu totiž stanovil, že utrpí-li chodec újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny) v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný. Je třeba na jedné straně zkoumat, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a na druhé straně zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.

Postup: Odmítnutí dědictví

Postup: Odmítnutí dědictví

Určitě si každý z nás dovede představit situaci, ve které pro dědice nebude výhodné přijmout dědictví a raději by dědictví vůbec nenabyl. Jednou z možností, jak dospět k tomu, aby dědic žádný majetek po zůstaviteli nezdědil, je odmítnutí dědictví.

Pro upřesnění dodáváme, že majetek tvoří jak aktiva, tak pasiva. To znamená, že součástí dědictví nemusejí být pouze aktiva, ale i dluhy. Pakliže dluh v konečném výsledku přesahuje aktiva a dědici toto bude známo, budou to zpravidla tyto situace, kdy dědic nebude chtít dědictví přijmout, a tedy ho bude chtít odmítnout. Rovněž uvádíme, že odmítnutí dědictví lze platně učinit až po smrti zůstavitele. V tomto je zásadní odlišnost od institutu zřeknutí se dědického práva.

Institut odmítnutí dědictví upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve svých ustanoveních § 1485 – 1490. Úvodní ustanovení k dané problematice stanoví, že dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout. Současná právní úprava vychází z toho, že nelze dědice nutit k tomu, aby dědictví přijala. Zároveň není třeba aktivního projevu vůle k tomu, aby k nabytí dědictví skutečně došlo. Podle minulé právní úpravy totiž platilo, že dědic musel podat tzv. dědickou přihlášku, která zahrnovala prohlášení, že osoba chce být dědicem.

Odmítnutí dědictví je zásadně časově omezené a zásadně platí, že uplyne-li lhůta k odmítnutí dědictví a dědic dědictví neodmítne, stane se povolaný dědic dědicem se všemi důsledky s tím souvisejícími a dědictví již nemůže odmítnout. Ustanovení § 1487 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu a že dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí. Výjimka z jednoměsíční lhůty je stanovena pro ty, kteří žijí v zahraničí. Tito lidé mohou odmítnout dědictví v tříměsíční lhůtě. Zákon také stanoví, že pokud zde jsou důležité důvody, soud dědici lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží.

Právní úprava však pro některé osoby omezuje možnosti odmítnutí dědictví. Je tomu tak například v případě, kdy je dědic právním předpisem či rozhodnutím soudu omezen ve svém právu disponovat se svým majetkem. Další příklad je uveden v insolvenčním zákoně, který stanoví, že právní jednání, kterým dlužník po prohlášení konkursu odmítne dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatné. Podobné platí i v případě schválení oddlužení, i zde právní jednání, kterým dlužník (dědic) za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře odmítne dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatné. Rovněž stát, který nabývá dědictví jako odúmrť, nemůže dědictví odmítnout (§ 1634 odst. 1).

Zákon ve svém ustanovení § 1486 stanoví, že odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl.

Zákon však také stanoví situace, kdy je odmítnutí dědictví neplatné či nicotné. Neplatné je podle ustanovení § 1489 tehdy, když odmítne dědic dědictví pod podmínkou, s výhradou nebo jen zčásti. K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li již dědic svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout (nicotnost).

Na závěr si Vám dovolujeme připomenout, že odmítnutí dědictví může za dědice učinit i zmocněnec. Zmocněnec však takto může učinit pouze na základě speciální plné moci (§ 1485 odst. 2)

Pokud si nejste jisti, zda je pro Vás dobré odmítnout dědictví případně máte k této problematice další otázky, neváhejte se obrátit na naší advokátní kancelář.

Odvolání daru pro nouzi

Odvolání daru pro nouzi

Darovali jste někomu dar a uvažujete o získání Vámi darovaného předmětu zpět? V tomto článku se dozvíte, jak postupovat v případě odvolání daru pro nouzi a rovněž za jakých podmínek vůbec můžete takové odvolání daru učinit.

Občanský zákoník (dále jen „OZ“) upravuje dva případy odvolání daru. Prvním případem je odvolání daru pro nouzi, druhým pak odvolání daru pro nevděk. Níže se dozvíte, jak probíhá odvolání daru pro nouzi.

Odvolání daru pro nouzi upravuje OZ ve svých ustanoveních § 2068 – § 2071. Jak je na první pohled zřejmé, zákonná úprava není nikterak rozsáhlá, což však neznamená, že odvolání daru pro nouzi je jednoduchou záležitostí. Jednou ze základních základ soukromého práva je zásada, že smlouvy mají být plněny (pacta sunt servada). Z toho lze dovodit, že možnost odvolat dar by měla být výjimečná a činěna pouze s ospravedlnitelným důvodem.

Ustanovení § 2068 odst. 1 stanoví, že „upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen, může dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal zpět nebo zaplatil jeho obvyklou cenu, nanejvýš však v tom rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě. Obdarovaný se může této povinnosti zprostit poskytováním toho, co je k této výživě potřeba.“ Předpokladem tedy je, že k darování již došlo a dar má obdarovaný ve svém vlastnictví.

Pokud se ptáte, co znamená pojem „nutná výživa“ ve výše citovaném ustanovení, tento pojem je třeba chápat jako zajištění základních potravin nezbytných k přežití, zajištění základního ošacení, zajištění možnosti základního bydlení a případně zajištění léků nezbytných k životu dárce. Podotýkáme, že při poskytnutí nutné výživy je třeba zohlednit i další dávky, které může dárce získat, jako například dávky v hmotné nouzi či příspěvek na bydlení apod.

Podle komentářové literatury k OZ dostupné na beck-online a v ní uvedeném názoru pana Petra Kasíka a Václava Bednáře, platí, že právo odvolat dar pro nouzi není možné uplatnit v případě, že je dárce právnická osoba. Je totiž třeba vycházet ze smyslu a účelu ustanovení, které zjevně vede k zajištění výživy své a výživy osob, kterým je výživou povinen. Místo pro extenzivní výklad zde podle názoru autorů není.

Cena obvyklá se bude posuzovat k okamžiku, kdy k samotnému darování došlo.

Obdarovaný však dárci dar zpět nemusí vydat, pokud se nachází v obdobné nouzi jako dárce.

Pokud se ptáte, jak to bude v případech, kdy osob obdarovaných bude více, a tedy která konkrétně bude muset dar nebo jeho obvyklou hodnotu dárci vydat, pak platí, že bylo-li obdarováno více osob, je ta, která byla obdarována dříve, povinna plnit jen v tom rozsahu, v jakém k výživě nestačí příspěvek později obdarovaného. To ve své podstatě znamená, že primárně bude dar či jeho obvyklou hodnotu vracet osoba, která byla obdarována nejpozději, tedy v nejbližším časovém úseku, ke kterému dárce odvolání daru činí.

Právo odvolat dat pro nouzi samo o sobě nepřechází na dárcovy dědice. Pakliže ale dárce neuplatní své právo odvolat dar pro nouzi a zároveň jsou zde osoby, ke kterým je dárce povinen výživou, mají tyto osoby právo požadovat za stejných podmínek, aby jim obdarovaný doplnil to, čeho dárce nemůže poskytnout.

Ptáte se ale, co nastane v případě, že ten, komu jste dar darovali již dar nemá, a nemá ani jeho plnou hodnotu? V takovém případě platí, že odvolání daru pro nouzi zavazuje obdarovaného k vydání toho, co mu z takového darování ještě zbývá. Zde je však na místě upozornit, že výše uvedené neplatí, zbavil-li se obdarovaný daru, aby vydání zmařil.

Na závěr upozorňujeme, že právo odvolat dar pro nouzi nemá dárce, který si stav nouze přivodil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.

Pokud máte další dotazy, neváhejte se obrátit na advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner.